Byla jednou jedna krásná louka. Kvítky zdobily louku jako ten nejkrásnější duhový koberec. Kvítky byly právě ve své největší slávě. Veselí ptáčci si poletovali kolem a zpívali ty nejkrásnější písně.
Do toho všeho nás sluníčko zahřívalo svými teplými jarními paprsky. Veselé štěbetání ptáčků a hřejivé sluníčko si ve svém údolí užívala i drobná myška Hryzka. Tato myška právě vykoukla ze své maličké nory ve vysokém dubu.
„To je ale krásný den!“ pověděla Hryzka své kámošce berušce, která ji přišla pozdravit. Její hnědý kožíšek příjemně hřály sluneční paprsky a Hryzka se radovala z pěkného počasí.
Myška si lehla před svou noru a vesele si povídala se svou kámoškou beruškou. Když tu najednou jejich rozhovor cosi přerušilo. Nebyl to však někdo ani žádné zvířátko. Byla to vůně jídla a rozhovor někoho v dálce!
„Co to jen cítím? To je mi ale krásné aroma… Co jen to je za vůni?!“ zamyslela se nahlas Hryzka, když její nosík ucítil lahodnou vůni čehosi. Kouzelná vůně přitahovala myšku Hryzku jako magnet. Tak se rozloučila s beruškou, zamkla si svou noru klíčkem z dřívka a jako omámená lahodnou vůní skákala svými drobnými nožkami přes stébélka trávy, přes krásné kvítky až k malému jezírku, u kterého právě piknikovala jedna rodinka. Odtud šla ta vůně!
Holčička jménem Simonka právě papala rozinky a její maminka si ukousla z chleba, na kterém měla položený sýr. To byla ta vůně! Lahodný sýrek! Rodinka si právě užívala štěbetání ptáčků a krásné počasí.
Hryzka musela vymyslet plán, jak se k syrečku dostane tak, aby si jí rodinka na dece nevšimla, určitě by ji hnali okamžitě pryč. Lidé, dokonce i mušky se jí bojí! Zvířátka se před ní schovávají a lidé jí chtějí ublížit. A kdyby jen oni! Jednou se myšky Hryzky lekl i samotný velký slon! Právě proto musela být Hryzka opatrná. Ovšem ten sýr měl tak krásnou vůni, že mu nedokázala odolat! Opatrně se přiblížila k dece, když vtom dostala nápad! Schovala se pod deku a začala vydávat zvuky jako ptáček. Zpívání jí věru šlo! Hryzka začala zpívat jako ten nejštěbetavější zpěvavý ptáček. A on si jí nikdo nevšímal. Jedině včelky létající kolem jí věnovaly svou pozornost a s údivem na ni hleděly. Zpívající myš vskutku nevidí každý den. Vtom se malá Simonka s maminkou postavily z deky, hledajíce tajemného ptáčka, co tak krásně prozpěvuje. Hryzka rychle využila své šance, doskákala si k dece, až se přiblížila k syrečku, který ležel na talíři. Stále si vesele prozpěvovala.
Už už si chtěla vzít kousek syrečku, když vtom ji přerušila Simonka. Spatřila ji!
„Ahoj kamarádko, rozdělím se s tebou?“ zašeptala Simonka tak, aby si její maminka hledající onoho ptáčka nevšimla. Hryzka nechápavě překvapeně přikývla hlavou. Simonka byla hodná holčička. Ráda se rozdělí i se zvířátkem. Simonka jí tedy opatrně podala kousek syrečku. Hryzka opatrně sebrala sýr a vroucně poděkovala. Takové dobré lidi ještě nepotkala. Opatrně odešla z deky a na rozloučenou ještě zamávala své nové kámošce. Ta jí zamávala zpět. Myška si uvědomila jednu věc. Ne všichni lidé jsou tak špatní, jak si myslela. Proto není třeba lidi soudit podle ostatních. Také byla ráda, že se jí holčička nebála.
Hryzka se vrátila do svého údolí a v ten večer se v její noře konala velká hostina. Přece by si nenechala dárek od Simonky, a to celý sýr, jen pro sebe. Zavolala k sobě na hostinu celou svou myší rodinku a nejen ty! Na hostině seděla i beruška a ostatní kamarádi.
