Na duhové louce žila rodina jednorožců. Hned vedle louky měli pole s mrkví, brokolicí, květákem, hráškem a další zeleninkou, kterou všichni jednorožci moc rádi jedí, aby byli zdraví. Všichni, až na největšího jednorožce a vůdce stáda, který si nechával říkat Sladkoroh. Miloval totiž sladké. Nejradši se vkrádal do města, kde se nechával krmit od dětí bonbóny, čokoládou a sušenkami. Když měl doma jíst zeleninu, odmítal.
Jenže když jednorožci jedí sladké moc dlouho, začnou být nemocní. Pozná se to podle toho, že jim začne hnědnout roh. A přesně to se stalo velkému Sladkorohovi. Díval se na sebe do zrcadla a začal se hrozně bát o svůj roh. Kdyby mu zhnědl celý, mohl by se mu rozpadnout! A co by byl jednorožec bez rohu?
Hned se svým problémem běžel za starou jednorožkou, která se vyznala v léčivých bylinách a byla ve stádě doktorkou.
„Doktorožko! Pomoz mi! Zhnědnul mi roh! Vidíš? Tady na špičce začíná hnědnout!“
Doktorožka se podívala na Sladkorohův roh, pokývala hlavou a povídala: „Vidíš, vidíš, Sladkorohu. To máš z těch všech sladkostí. Když je budeš jíst dál a vyhýbat se zelenině, roh ti zhnědne a upadne.“
„To né!“ zděsil se Sladkoroh. „Máš na to nějakou pilulku nebo bylinku, aby mě to vyléčilo?“
Ale Doktorožka zavrtěla hlavou.
„Na to existuje jediný lék. Přestaň jíst sladkosti a jez zeleninu.“
„Ale ta mi nechutná.“
„V tom případě ti není pomoci,“ uzavřela to Doktorožka a odešla.
Sladkoroh z toho nemohl spát. Ráno, když šli jednorožci na snídani, posadil se před mrkev a díval se na ni. Upřeně a dlouho tu mrkev provrtával pohledem, jako kdyby se snad mohla proměnit v čokoládu. Když Sladkoroh uznal, že mrkev zůstane mrkví, očichal ji. Blé, pomyslel si a zase se odtáhl. Však ono nebude tak zle. Půjde do města na mlsání a pak to zkusí znovu, řekl si a vydal se podél potoka k městu. Cestou dostal žízeň. Jak se naklonil nad hladinu vody, uviděl svůj roh. Připadal mu ještě hnědší než včera. Tak ono se to rozšířilo?! No to je hrůza!
Sladkoroh se ihned vrátil zpátky na louku. Doběhl k mrkvi a zakousl se do ní. A křoupal a křoupal, až ji celou snědl. A protože měl hrozný hlad, vrhnul se ještě na brokolici. Zakončil to několika sladkými hrášky. Najednou mu přišlo, že je zelenina vlastně hrozně dobrá! Vždyť ten hrášek byl sladký skoro stejně jako bonbóny. Tedy ne tolik sladký, ale to právě bylo to dobré. Sladkoroh si pochutnal lépe než ve městě. Dokonce se mu tu noc i lépe spalo.
Hned ráno běžel k vodě, aby se podíval na svůj roh. Byl už zase krásně třpytivý a bílý. Nikde stopa po hnědé.
„Vidíš, měla jsem pravdu,“ povídala Doktorožka, když Sladkoroha uviděla.
„Měla. Jsem tak rád, že je můj roh zase zdravý. Od teď už budu jenom zeleninu,“ sliboval Sladkoroh.
„To je dobře. Ale když si sem tam k té zelenině občas zamlsáš, tak se nic nestane. Nesmíš toho ale sníst tolik.“
„Kdepak,“ zavrtěl Sladkoroh hlavou. „Já už žádné sladké nechci ani vidět. Jsem sice nebojácný ochránce stáda jednorožců, ale o svůj roh se velmi bojím. A už se nechci jmenovat Sladkoroh. Budu si říkat Mrkvorožec. Protože mrkev jsem snědl jako první a navíc má tvar rohu.“
A tak byl Sladkorohův, vlastně už Mrkvorožcův, roh zachráněn. A vy to také, milé děti, nepřehánějte s papáním sladkého. Roh vám sice neupadne, ale díky zelenině budete zdraví a silní.
