Žil jednou jeden tesař a jeho žena, kteří toužili po dítěti. Každý den se za dítě modlili, ale nikdy se ho nedočkali. Za jejich domem byla krásná zahrada s nádhernými květinami a rostlinami. Nikdo se do zahrady neodvážil vstoupit, protože patřila čarodějnici, Gertrudě.
Jednoho dne tesařova žena onemocněla a zatoužila po salátu lociky ze zahrady Gertrudy. Tesař se o svou ženu bál a zeptal se jí: „Co pro tebe mám udělat, má drahá ženo?“
„Ach,“ odpověděla, „zemřu, pokud nedostanu k jídlu trochu toho locikového salátu, který roste na zahradě za naším domem.“ Tesař svou ženu miloval, a tak souhlasil, že pro ni ukradne trochu toho salátu.
Tu noc přelezl zeď, vlezl do zahrady, utrhl hlávku locikového salátu a přinesl ji své ženě. Jeho žena si udělala salát a snědla ho, ale moc jí chutnal a chtěla ho víc.
Té noci tesař znovu vlezl do zahrady Getrudy, ale tentokrát na něj čarodějnice čekala. Všimla si, že jí den předtím zmizelo trochu salátu, a chtěla zloděje chytit.
„Jak se opovažuješ lézt mi do zahrady jako zloděj a krást mi salát! Uvalím na tebe kletbu!“ vyhrožovala čarodějnice.
„Ach, prosím, buďte milosrdná. Moje žena viděla vaše lahodné saláty a chtěla si trochu z nich vzít,“ prosil ji muž. Pak čarodějnice řekla:
„Můžeš si vzít tolik locikového salátu, kolik chceš, ale jen pod jednou podmínkou. Tvá žena porodí dítě a to dítě musí být dáno mně. Budu se o něj starat jako matka.“
Muž byl nešťastný, ale protože se čarodějnice bál, tak souhlasil. Když přišel čas, aby se dítě narodilo, objevila se čarodějnice.
Vzala jim dítě a nazvala ho Locika. Čarodějnice si dítě odnesla s sebou.
Když Locika vyrostla, bylo z ní nejkrásnější dítě na světě. Když jí bylo dvanáct let, čarodějnice jí zavřela do věže hluboko v lese. Tato věž neměla schody ani dveře, jen malé okénko nahoře. Kdykoli čarodějnice vycházela nebo přicházela, říkala:
„Lociko, Lociko! Spusť mi své vlasy!“
Locika měla krásné dlouhé zlaté vlasy, a kdykoli čarodějnice zavolala, spustila své vlasy, aby po nich čarodějnice mohla šplhat.
Jednoho dne jel králův syn lesem a uslyšel líbezný zpěv. Byl překvapen a chtěl vědět, kdo tak krásně zpívá. Byla to Locika. Seděla u okna a zpívala si. Králův syn se s ní chtěl setkat, a tak hledal dveře do věže, ale žádné tam nebyly.
A tak šel smutný domů. Přišel další den, a když poslouchal Lociku, jak zpívá, viděl přicházet čarodějnici a uslyšel ji říkat:
„Lociko, Lociko! Spusť mi své vlásky.“
Pak uviděl, jak Locika spustila své dlouhé vlasy a jak čarodějnice vylezla nahoru. Princ byl šťastný a druhý den šel ke věži a volal:
„Lociko, Lociko! Spusť mi své vlásky.“
A ona spustila vlasy a královský syn vylezl na horu do věže. Locika se ho nejdřív bála, protože nikdy předtím muže neviděla.
Princ k ní vlídně promluvil a požádal ji o ruku. Locika váhala, ale protože neměla matku Gertrudu moc ráda, souhlasila, že si ho vezme.
Princ byl šťastný, ale Locika se neměla jak dostat z věže, protože tam nebyly žádné dveře. Princ jí slíbil, že příští večer přinese dlouhý provaz, ona vyleze z věže a on ji odveze na svém koni.
Druhý den, když byla čarodějnice pryč, přišel princ s dlouhým lanem, jak slíbil, a zavolal:
„Lociko, Lociko! Spusť mi své vlásky.“
Ta tedy vlasy spustila a královský syn vylezl nahoru. Připevnil lano k oknu a udělal uzel, aby je lano udrželo, až budou slézat dolů. Locika a princ pak vylezli z věže, než se čarodějnice vrátila. Princ vzal Lociku do svého království a žili spolu šťastně až do smrti.
