Za sedmi horami a sedmi dolinami žil jednou jeden pohledný mladý muž jménem Ondřej. Ondřej byl šikovný kovář, který ale vždy dokázal s čímkoli pomoci i ostatním, a proto ho měli v sousedství rádi.
Avšak jedna věc ho trápila – ať se snažil sebevíc, nemohl najít svou pravou lásku. Opravdu, toužil už po nevěstě, chtěl by mít i rodinu, ale nikoho, komu by mohl dát své srdce, zatím nepotkal. Děvčata se mu líbila, ale většina už měla svého milého.
A tak se Ondřej jednoho dne rozhodl, že nebude dál čekat a vydá se do světa. Vždyť někde na něj přece musí jeho milá čekat, třeba i na konci širého světa. Zabalil si tedy do batohu láhev vody, bochník chleba a vydal se lesní cestou, aby poznal svět. Přešel několik hor i vesnic, ale žádnou dívku, která by ho okouzlila, nepotkal. Kráčel hlubokým lesem další den, když tu se ozval něčí hlas.
„Mladého mládence, jako jsi ty, jsem tu už dlouho nepotkala. Kam máš namířeno?“ ozval se hlas a u keřů Ondřej spatřil starou babičku, která sbírala borůvky. „Ach, babi, vydal jsem se na dlouhou cestu lesem, abych si našel hodnou nevěstu. Ale nevím, kde moje pravá láska na mě čeká,“ postěžoval si Ondřej. „Možná mám něco, co by ti mohlo pomoci, ale musíš jít se mnou k mojí chaloupce,“ řekla babička. A Ondřej si pomyslel, proč to nezkusit. Třeba mu stařenka opravdu pomůže.
Babička nežila daleko a brzy dorazili k její dřevěné chaloupce. „Počkej tady. Hned jsem zpátky,“ řekla babička a vešla dovnitř. Za chvíli se vrátila a v ruce držela květináč se zvadlou, vyschlou růží. „Už jsi někdy slyšel, že trpělivost růže přináší? Tahle růže je v něčem výjimečná. Musíš ji ale vydržet zalévat přesně sto dní. Pokud budeš trpělivý a o tuto růži se postaráš, stane se něco nevídaného,“ řekla babička a podala květináč Ondřejovi. „Děkuji ti, babičko. I když netuším, jak mi tahle suchá růže pomůže, zkusím to,“ řekl upřímně Ondřej a vydal se zpět na cestu domů.
První dny byl netrpělivý a nechápal, proč má tu růži vlastně zalévat. Ale každý den ji přece jen zalil. Po třech týdnech se však začaly zvedat první lístky a zezelenaly. Ondřej nemohl věřit svým očím, ale byl rád, že mu jeho vytrvalost něco přinesla. Mezitím dorazil domů a vrátil se ke své práci, ale nezapomněl každé ráno zalévat růži, kterou dostal od babičky. Uplynulo zase pár týdnů, a dokonce i samotné okvětní lístky začaly nabírat červenou barvu. To Ondřeje potěšilo ještě víc.
To mu dodalo ještě více motivace, aby vydržel a zaléval dál. Uplynulo dalších pár týdnů a růže už byla nádherně rozkvetlá a měla i trny. A pomalu se blížil onen poslední, stý den. Ondřej se ho dočkal a zalil růži naposledy – zvědavý, co se stane. A tu se najednou ta rozkvetlá růže proměnila v překrásnou mladou dívku s bledou pletí, rty červenými jako krev a vlasy dlouhými až po pás.
„Děkuji ti, mladý muži. Byla jsem zakletá zlou čarodějnicí, ale ty jsi mě svou trpělivostí vysvobodil. Na oplátku ti slibuji své srdce i svou lásku,“ řekla dívka. Ondřej nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Dívka však byla opravdu nádherná a srdce měla ze zlata. Ondřej brzy uspořádal svatbu a byl vděčný za tu překrásnou nevěstu, kterou by nikdy neměl, kdyby mu babička nedala onu zvadlou růži.
Krásná