Byla jednou jedna princezna, jmenovala se Světlana, a ta se ráda zkrášlovala, aby se všem líbila. Měla krásné šaty, krásné náušnice, krásnou korunku, ale ze všeho nejkrásnější byly její barevné korálky, které nosila na krku.
Jednou ráno si Světlana hrála v zahradě a šňůrka s korálky se jí přetrhla. Zjistila to až při obědě a rozplakala se. To byly její nejoblíbenější korálky, které jí kdysi koupila maminka královna.
Král ihned poslal sluhy, aby korálky našli a přinesli. Ale žádný z nich nenašel ani jeden korálek. Brzy sluhové dokonce ze zahrady utekli.
„Jak to, že nehledáte korálky?!“ hněval se na sluhy král.
„My bychom rádi, Výsosti, ale objevil se tam nějaký krtek a vyhnal nás,“ povídali sluhové.
„Jak vás mohl vyhnat malý krtek?“
„On není zas tak malý. A je zlý. Házel po nás hlínu. A když ho prý budeme pořád rušit a dupat mu nad hlavou, že prý nás pokouše.“
Král poslal zahradníka, aby krtka vyhnal a našel korále. Zahradník byl ale také brzy zpátky.
„Pane králi, viděl jsem jeden modrý korálek. Nesl si ho krtek do krtiny. Když jsem ho chtěl zastavit, vycenil zuby a překousnul mi hrabičky,“ fňukal vyděšený zahradník a ukazoval hrábě na dva kusy.
„To je mi teda pořádek,“ bručel král. „Copak krtci umí překusovat hrábě?“
„Asi je kouzelný, Veličenstvo.“
Král vrtěl hlavou a mnul si bradu v zamyšlení, div si z ní vousy nevytrhal. Pak dostal nápad.
„Nechte vyhlásit, že hledáme někoho, kdo nás toho krtka zbaví. Musí být silný, chytrý a musí dobře vidět, aby našel všechny korále.“
Královská zpráva se roznesla do všech koutů království. Záhy na to přijeli hned tři mladíci, kteří se pyšnili velmi dobrým zrakem a ještě větším odhodláním nad krtkem zvítězit.
„Výborně, hned tři švarní mládenci,“ liboval si král. „Tak šupejte do zahrady, krtka obkličte a vrhněte se na něj.“
„Kdepak,“ začali mládenci vrtět hlavami a každý z nich, jeden přes druhého, opakoval jen: „Já se nebudu s nikým dělit o vítězství.“
„No tak půjdete po jednom. Tak třeba ty,“ ukázal král. „Půjdeš první. Jak ti říkají?“
Mladík ukousnul z mrkve a povídal: „Já jsem rytíř Ostrovid z ostrova Mrkvokaskaru. Nalákám toho vašeho krtka na mrkev, pak ho obklíčím a zadupu ho do krtiny tak mocně, že vyleze na druhé straně zeměkoule.“
Rytíř se vydal do zahrady, ale když dlouho nešel, poslali pro něj sluhy. Ti ho našli zahrabaného v krtině až po krk, že mu koukala jen hlava, a z nosu mu trčela mrkev. Krtek ho takto zřídil.
„Tak tedy ty,“ povídal král a ukázal na druhého mládence se sklíčkem v ruce.
„Já jsem Jaromír, vládce země za mořem, kde vyrábíme takováto kouzelná zvětšovací sklíčka. Je to skutečné kouzlo. S tím uvidím na zemi každý malý korálek, jako by to byl obrovský míč. Však pohleďte, pane králi.“
„Pěkné,“ povídal král, když si sklíčko prohlédl. „My tomu tady u nás říkáme brýle. Tak hodně štěstí, Jaromíre.“
Jaromír se dlouho nevracel, a tak král poslal sluhy, aby se po něm podívali. Sluhové našli Jaromíra zahrabaného v krtině, že mu koukala jen hlava, a sklíčko měl nacpané v puse. Ten krtek mu ale dal.
„Tak teď ty, chlapče. Pověz mi, jak ti říkají,“ povídal král tomu poslednímu mládenci, který se pořád jen přihlouple usmíval.
„Já jsem Miroslav. A všechno řeším v míru a po dobrém. Toho krtka stačí jen obejmout a ukázat mu naši lásku.“
S těmi slovy Miroslav odešel na zahradu. Když se nevrátil ani do večeře, král vyslal sluhy, aby ho vyhrabali z krtiny. Jak se ale sluhové divili, když uviděli krtinu prázdnou. Miroslav byl totiž zahrabaný o kus vedle v hnoji a ještě měl opuchlý nos, jak ho do něj krtek kousnul. Očividně krtek vroucí objetí neocenil.
Král byl zoufalý, ale ne tolik jako princezna. Vypravila se celá nešťastná do zahrady, tam si sedla a začala smutně zpívat:
„Korálky, moje korálky,
zakutálely se do dálky.
Kdo mi je najít pomůže,
toho si vezmu za muže.“
Najednou se jí u nohou objevila hrst ztracených korálků. A další přibývaly, jak je krtek po jednom nosil ze zahrady. Princezna je sesbírala, navlékla na šňůrku a dala si je kolem krku.
„Co jsem slíbila, to splním, drahý krtku,“ povídala princezna a nechala na druhý den oznámit, že se bude konat velká svatba.
„Nemůžeš si vzít krtka,“ zlobil se pan král.
„Přinesl mi korálky. Navíc jsem dala své slovo. A to platí,“ trvala na svém princezna.
V ten slavný den princezna v krásných šatech stála u oltáře a v rukou si držela svého budoucího manžela – krtka. Jakmile mu dala pusu na čumáček, krtka zahalila jiskřivá mlha a místo něj tu stál krásný mladý princ.
„Děkuji ti, Světlano, za vysvobození ze zlého zakletí. Jsem princ Karel. Zaklela mě zlá sudička. Pouze polibek z pravé lásky mě mohl vysvobodit.“
To bylo radosti! Světlana byla ráda, že má takového pěkného a hlavně hodného manžela. Spolu se stali králem a královnou. Ale krále Karla už od té doby neznal nikdo jinak než jako krále Krtka. Jemu to nevadilo, byl moudrým a hodným králem a se Světlanou žili šťastně až navěky.
Milá Dito, Vaše pohádka opět nemá chybu:-) Zase jedna, která pobaví i větší děti a dospělé. Máte záviděníhodnou fantazii a smysl pro humor. Děkujeme za ní a těšíme se na další!!