Kdysi dávno stál uprostřed rozlehlých lesů a luk nádherný zámek s věžičkami tyčícími se až k oblakům. V něm žil mladý princ, jehož srdce toužilo po jediném – najít si pravou princeznu, která by s ním sdílela život. Nechtěl se spokojit s ledajakou nevěstou. Chtěl, aby jeho vyvolená byla skutečnou princeznou, s jemností a ctnostmi, které by nikdo nemohl zpochybnit.
Rozhodl se tedy, že procestuje svět a takovou princeznu najde. Osedlal svého věrného oře a projížděl královstvími dalekými i blízkými, přes hory, údolí a moře. Navštívil zámky i paláce, setkal se s mnoha dívkami, které se prohlašovaly za princezny. Některé byly krásné, jiné moudré, další zase vtipné, ale princ si nikdy nebyl jistý, zda je některá z nich tou pravou. Jak to poznat? Postupně ztrácel naději, a když se po mnoha měsících vrátil na svůj zámek, jeho tvář byla smutná a srdce těžké.
Jedné bouřlivé noci, kdy se nebe zbarvilo do černa a vítr skučel kolem zámeckých zdí, se stalo něco nečekaného. Zatímco déšť bičoval krajinu, blesky křižovaly oblohu a hromy otřásaly zemí, ozvalo se uprostřed této vichřice naléhavé klepání na těžkou zámeckou bránu. Princ, kterého zvuk probudil, se sám vydal otevřít, protože služebnictvo se v té tmě a hukotu bálo vylézt z postelí.
Před branou stála mladá dívka, promočená od hlavy až k patě. Voda jí kapala z vlasů, šaty měla přilepené k tělu a ze střevíců se jí lilo, jako by v nich měla celé potoky. „Jsem princezna,“ prohlásila pevným hlasem, i když její zjev byl v tu chvíli spíš politováníhodný. Služební ani princova matka, kteří se mezitím též došourali ke dveřím, však jejím slovům příliš nevěřili. „Princezna? V takovém stavu?“ mumlali si mezi sebou. Královna, moudrá a důvtipná žena, se rozhodla dívku podrobit zkoušce, která odhalí pravdu.
Vešla do jedné z komnat, kde připravila lůžko. Nejprve sundala všechny přikrývky a na holé dno postele položila jediné drobné zrnko hrášku. Pak na něj navrstvila dvacet tlustých matrací, jednu na druhou, a na samý vrch přidala ještě dvacet měkkých peřin, tak nadýchaných, že by se v nich člověk mohl ztratit. „Tady budeš spát,“ řekla dívce s úsměvem.
Dívka, unavená a zmrzlá, se na postel vyšplhala a uložila se ke spánku. Královna se nemohla dočkat rána, aby zjistila, jak se neznámá vyspala. Když se první sluneční paprsky prodraly skrz bouřkové mraky a dívka sestoupila z lůžka, královna na ni hned vyhrkla: „Tak pověz, děvče, jak se ti spalo?“
Dívka se zamračila a povzdychla si. „Ach, promiňte, ale byla to nejhorší noc mého života! Celou dobu jsem se převalovala, něco mě tlačilo a ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Mám snad modřiny po celém těle!“ Královna se usmála. Jen opravdová princezna s kůží jemnou jako hedvábí a vytříbenými smysly mohla cítit malý hrášek přes tolik vrstev matrací a peřin. Obyčejná dívka by spala jako dudek a na nic by si nestěžovala.
„Ty jsi skutečná princezna!“ prohlásila královna radostně. Princ, který rozhovor poslouchal, se na dívku podíval. I když byla stále trochu rozcuchaná od bouře, všiml se, jak je krásná a jak mile působí. Bez váhání ji požádal o ruku a ona s úsměvem přijala. Brzy se konala velkolepá svatba, na které se veselil celý zámek i lidé z okolí. A hrášek? Ten byl uložen do zámeckého muzea jako důkaz, že skutečné princezny existují.
Ano moc se nám líbila pohádky o princezně.