Když venku sněžilo, až chumelilo, chlad nás lechtal na líčkách a světýlka na stromečcích se třpytila zpoza oken, vše nasvědčovalo tomu, že čas vánoční se neúprosně blíží. Všichni lidé po celém světě i v malebném městečku zvaném „Hora“ se už doma chystali na Vánoce. Město se jmenovalo Hora právě proto, že leželo mezi vysokými horami, kde se právě třpytila bílá pokrývka sněhu. Měšťané zdobili domy, restaurace i obchůdky, vyráběli ozdoby či pekli všelijaké sváteční dobrůtky. Po celém okolí byly cítit radost a klid.
Jen v jednom obchůdku bylo jaksi smutno. V hračkářství „Sen“ byla jedna hračka smutná. Ve Snu jsme mohli natrefit na všelijaké hračky, které čekaly na své nové kamarády, dětičky. Autíčka se vesele předváděla a panenky ukazovaly krásné šaty. Čekaly na to, kdy si je dětičky vyberou. Hračky se tam střídaly jedna radost, jen jedna hračka, panenka Gabriela, byla v hračkářství už dlouhá léta. Nejvíce však byla smutná o Vánocích. Toužila vidět skutečný vánoční stromeček a mít skutečnou kamarádku!
Panenka Gabriela měla krásně zapletené copánky karamelové barvy a očka modrá jako nebíčko. Šaty měla zdobené drobnými růžovými květinkami. Panenka vždy sledovala, jak si dětičky vybírají jiné hračky a ji jaksi obcházejí. Doufala, že jednou i ona udělá někomu radost. Musí sebrat odvahu a na dětičky zapůsobit, říkala si stále hadrová panenka.
Jednoho dne, těsně před Vánocemi, zavítala do hračkářství veselá skupinka dívek. Holčičky se procházely mezi regály hraček a obdivovaly krásné panenky, poníky či plyšové hračky.
„Já si vezmu barbínu!“ zakřičela malá Lucka na spolužačku Aničku.
„I já, ale tuhle Sněhurku!“ odpověděla jí Anička.
Třetí holčička, skromná Karolínka, však barbie nechtěla. Hledala nějakou pěknou panenku, která jí padne do oka. Nemusí to být drahá či přezdobená panenka. Panenka Gabriela se usmívala na regálu a snažila se jako vždy udělat na dětičky dojem.
Když si všimla Karolínky, jak se prochází, posunula se dopředu, aby ji holčička viděla. Nesmělou panenku Gabrielu se snažila povzbudit plyšová panda a Gabrielu tak nešťastně posunula, že spadla na zem.
„Jejda! Jak si mě teď holčička všimne!?“ zanaříkala smutně na zemi panenka a zamračila se na plyšovou pandu na poličce.
„Neboj, všimne si tě!“ mrkla na ni panda. Karolínka hledala nějakou pěknou hračku, když vtom na něco stoupla.
A copak to bylo? Ano, panenka Gabriela! Zrzavá holčička zvedla panenku ze země a už ji šla položit zpět na poličku, když se jí zahleděla do knoflíkových modrých očí. Karolínka si hned panenku zamilovala. „Podívejte, našla jsem panenku! Má vlasy jako já! Vypadá jako moje sestřička!“ řekla Karolínka spolužačkám. Ty jen s úsměvem souhlasily. A neusmívala se jen Karolínka, ale i panenka Gabriela. Konečně se po dlouhých letech čekání na panenku někdo podíval! A tak si holčičky vybraly nějaké hračky a vydaly se k pokladně.
Když se dostala na řadu Karolínka, paní prodavačka v hračkářství jí s úsměvem řekla: „Tuto panenku si vezmi. Je tu už dlouhá léta a udělá ti život krásnějším. Peníze si nech, zaplatila jsi tím, že sis ji vybrala!“ řekla jí starší paní a usmála se na holčičku. Holčička namítala, ale nakonec souhlasila. Hezky poděkovala a vyšla ven.
„A teď půjdeš se mnou domů!“ zvolala Karolínka, rozloučila se s kamarádkami a vydala se domů.
Karolínka spolu s panenkou Gabrielou obdivovaly krásně vyzdobené město.
Panenka konečně viděla krásně ozdobené stromky a cítila se konečně šťastná. Z panenky a holčičky se stali nerozluční přátelé! Pravé kouzlo totiž spočívá v lásce a přátelství a to Karolínka a Gabriela spolu našly a zažily spoustu dobrodružství!
