O kohoutovi, který neuměl kokrhat

Jeden hospodář měl veliké hospodářství a zvířat tolik, že celý den běhal od jednoho ke druhému, aby se o ně všechny pěkně postaral. Chyběl mu ale kohout.

„No jo, slepičky by měl přece někdo hlídat. A co víc,“ pomyslel si hospodář, „ten kohout mě bude ráno budit. Aspoň nikdy nezaspím.“

Došel do města, kde koupil toho nejkrásnějšího a největšího kohouta, jakého měli. Pustil ho na dvorek a těšil se, jak ráno brzy vstane za jeho kokrhání. Tak krásný kohout bude mít určitě zvučný a silný hlas.

Jenže ráno se nic neozvalo. Hospodář vstal až před obědem a moc se zlobil. Hned běžel vyčinit kohoutovi.

„Takový drahý a fešný kohout a nekokrhá? Zítra ráno se koukej ozvat, jinak tě odvezu zpátky do města.“

Kohout se polekal. Zpátky se mu nechtělo, u hospodáře na dvorku se mu líbilo. Má se prý ráno ozvat. Jak se to ale dělá, kohout nevěděl. Poslouchal zvuky kolem sebe a dostal nápad.

Jakmile ráno vykouklo slunce na obzor, probudilo hospodáře hlasité štěkání psa. Hospodář se polekal, že na něj přišli zloději. V pyžamu a bez bot vyběhl z postele a hnal se na dvorek. Velmi se divil, když nikoho nikde nezahlédl. Dokonce ani toho psa, co tu tak štěká. Podíval se na plot, odkud se to štěkání neslo. Málem mu spadla brada na zem. To štěká kohout! No to snad ne!

„Kohoute! Ty přece nejsi pes! Ty nemáš štěkat!“ okřikl kohouta hospodář a odešel zpátky do domu. Kohout zmlkl. Celý den chodil smutně po dvoře. Jak bude zítra ohlašovat ráno? Ve stodole ho přece jen něco napadlo. A protože mu to nešlo přes zobák, rozhodl se, že si to v noci vyzkouší na nečisto.

Hospodář tvrdě spal. Ze snu ho ale najednou vzbudilo pískání. Myši! To ne! Těch se bojí! Hospodář byl najednou úplně vzhůru. Vyskočil na postel, objímal se rukama a rozhlížel se, kde ty myši běhají. Když pískání neustávalo, okamžitě ho napadlo, kdo ten šílený zvuk dělá. Vyběhl ven ke kurníku.

„Kohoute! V noci se nekokrhá! A tohle není přece žádné kokrhání!“

Kohout byl z toho celý mrzutý. Když ani tohle není kokrhání, tak co to potom je? Celý den o tom přemýšlel a sledoval unaveného hospodáře, jak traktorem přiváží balíky slámy. A dostal další skvělý nápad. Tentokrát to bude správně, sliboval si.

To ráno, sotva se objevil první sluneční paprsek, ozvalo se burácení traktoru. Hospodář si zrovna čistil zuby. Když uslyšel traktor, polekal se, že mu ho snad nějaký zloděj krade. Vyběhl ven s kartáčkem v puse, ale traktor stál v garáži. No to snad už přestává všecko! Kohout, a vrčí jako traktor? Co je to za pořádek?

Najednou hospodáře něco osvítilo. Možná to bylo slunce, co se právě vyhouplo na oblohu. Když došel za kohoutem, kohout už čekal, že se na něj hospodář bude zase zlobit. Tentokrát ho hospodář pohladil a povídá mu: „Kohoute, tebe nikdo nenaučil kokrhat?“

Kohout zavrtěl hlavou a zachrochtal jako prase. Hospodář se zasmál.

„Tak poslouchej, jak se to dělá.“ Hospodář se nadechl a spustil na celou vesnici: „Kykyryký! Kykyryký! Kykyryký!“

Sousedé a sousedky se začali sbíhat u jeho plotu, aby se podívali, co za kohouta to tak náramně kokrhá. To musí být nějaký vzácný druh kohouta. Jenže místo kohouta uviděli sedět na plotě hospodáře v pyžamu s kartáčkem na zuby v ruce, jak kokrhá z plných plic. Lidé se smáli, lidé se divili a mysleli si, že se hospodář pomátl. Ale hospodář si jich nevšímal, protože věděl, že to, co dělá, dělá správně.

Další ráno mu dalo zapravdu. Jakmile se slunce vyhouplo na obzor, ozvalo se hlasité „Kykyryký!“ a probudilo celou vesnici. Lidé se zase seběhli podívat, proč hospodář kokrhá tak brzy ráno, ale tentokrát to už skutečně byl jenom kohout. Naparoval se pyšně na plotě a kokrhal jako o závod. Jak by ne. Měl radost, že ho to hodný hospodář naučil.