Byl jednou jeden dráček, kterému říkali Florián. Tento dráček si rostl a rostl, byl spokojený a šťastný a nic mu nechybělo. Hodně jedl, spal, a když se nudil, vyletěl z jeskyně, ve které žil se svou mámou, a proletěl se do sousedního království, kde strašil lidi.
Velmi se bavil tím, jak před ním lidé utíkali. Hned mu to zlepšilo náladu, a tak se spokojený mohl vrátit do jeskyně a zase jíst a spát. Jeho máma dračice ale byla s takovým Floriánovým životem nespokojená, a tak mu přikázala, že se musí oženit.
Florián byl ale rozzlobený. „Já se tedy ženit nebudu! V žádném případě. K čemu mi je žena?“ Máma zakroutila hlavou: „Jaká žena? Nevyberu ti jen tak ledajakou holku. Vybereme ti nejlepší, nejkrásnější, nejbohatší princeznu.“ „ Nechci princeznu. Všechno mi sní. Neumí uklízet. Stále bude uplakaná a ubrblaná a nakonec ji přijde zachránit nějaký princ, který mi setne hlavy. Přesně jak se to stalo mému příteli. Jen mě nech, mámo, tak. Já budu raději starý mládenec.“
Pro Floriána byl tímto rozhovorem výběr nevěsty uzavřená věc, pro jeho mámu však ne. Začala mu shánět nevěstu. Celá jeskyně byla zaskládaná portréty princezen z blízkého i vzdáleného okolí. Florián obdržel seznamy, ve kterých byly napsány špatné vlastnosti princezen, dobré vlastnosti princezen a výše majetku. Florián se však pořád nemohl, tedy nechtěl, rozhodnout.
Mnohem raději se soustředil na odpočinek než na maminčin výklad o princeznách. Už byl z toho tak znechucený, že ho nebavilo ani strašit lidi, ani jíst a ani spát. A dokonce ho nebavilo ani trávit čas v jeskyni s mámou. Na celé dny odcházel z domu a sedával u velkého jezera a vzdychal. Všichni lidé se na něj chodili dívat. Nejprve se mu vysmívali a pak ho i litovali. Když se nechce ženit, tak co ho nutí!
Máma se však už na to nemohla dívat. „Každý drak musí mít ženu! Jak by to vypadalo? Pokud si nevybereš princeznu ty, tak ti ji vyberu já!“ A máma mu nevěstu skutečně vybrala. Byla ošklivá, malá a tlustá, ale zato bohatá. A Florián byl ještě nešťastnější.
Máma Floriána donutila, aby se vydal za princeznou a odnesl ji do své jeskyně. Florián nejdřív nesouhlasil, ale nakonec se podvolil.
Oblékl si nový oblek a vzal princezně květ. „Slušně se chovej. Hezky krále pozdrav. Požádej ho o princeznu i o peníze a rychle domů. Udělám vám k večeři palačinky. A svatba? Ta může být i zítra!“ Florián pokrčil hlavami, ano všemi třemi, a odletěl. Za hodinu byl na místě. Zaparkoval si to rovnou na královském nádvoří, právě když tam byla celá rodina. Už už chtěl Florián začít králi vyhrožovat, že pokud mu nedá princeznu, celé království lehne popelem, ale k jeho překvapení krále jeho přítomnost potěšila a byl celý šťastný i z toho, že se chce oženit s jeho dcerou Lukrécií. „Jen si ji ber, ber. Klidně i teď. A jděte! Jděte už.“
Florián byl tak překvapen, že se nestihl ani vzpamatovat a najednou letěl zpět domů s princeznou na zádech. A bez peněz. Uvědomil si to teprve tehdy, když mu máma doma nadávala. „Jak jsi mohl zapomenout na věno? Proto jsme si tuto princeznu vybírali! K čemu nám teď taková princezna je? Ošklivá a bez peněz.“
Florián byl rozzlobený. A když byl rozzlobený, šel raději spát. Prospal celé dva dny. Když se vzbudil, máma byla uražená a princezna uplakaná. „Uhm, uhm…“ Florián chtěl princeznu utěšit, ale nevěděl, jak začít. „Vždyť už neplač, dobře bude. Jistě přijde nějaký princ a vysvobodí tě. A mně setne hlavu a umřu. Jako ve všech pohádkách.“ Lukrécie si vzdychla: „Nepřijde nikdo, vždyť kdo by mě chtěl, podívej, jak jsem ošklivá. I můj táta se mě rád zbavil. A ani ty mě nechceš.“
Drakovi bylo princezny líto, ale stále věřil, že ji někdo přijde zachránit. Ale nikdo nepřišel a drak se s Lukrécií skamarádil. Začali se mít rádi. A tak byla svatba. Přestože byla Lukrécie ošklivá a nedostala žádné peníze, uměla výborně vařit.
A tak byl Florián spokojen. Odstěhovali se do druhé jeskyně, protože chtěli soukromí, a žili si spokojeně a šťastně. Florián byl nakonec rád, že se oženil, a lidé v celé zemi si povídali pohádky o drakovi a princezně, kterou nepřišel nikdo zachránit.
Ehm 😳