Bylo nebylo, v mrazivém srdci Aljašky, kde sněhové vločky tančí ve větru a každý den nás šimrají po tváři, žil jeden malý lední medvěd jménem Nanuk. Byl to malý medvídek, který byl mnohem menší než ostatní lední medvědi. Byl však samotář a moc přátel neměl.
Ostatní zvířátka, jako třeba tučňáci, se ho bála a velcí lední medvědi se mu smáli a vyhýbali se mu, protože byl menší než oni. Byl menší než ostatní velcí medvědi a odlišovalo ho od nich ještě něco dalšího. Ostatní medvědi měli rádi mořské ptáky nebo lovili tuleně či mrože. Ale malý Nanuk miloval ryby. Velké ryby, malé ryby, jakékoliv rybičky. Vždycky si v mělké vodě, která se objevila u ledovců, nějakou rybu dokázal ulovit – plavání mu totiž moc nešlo.
Jednoho brzkého rána ho z jeho domku – iglú, které si postavil – vyhnalo hlasité kručení v břiše. Nanuk vyskočil na nohy, protáhl si tlapky, oprášil svůj bílý kožich a vyšel z domku. Sluneční paprsky osvětlovaly zmrzlou krajinu, jejíž sníh se v jejich světle nádherně třpytil. Nanuk se procházel po zamrzlé zemi a hledal vodu. Ne vždy měl štěstí a ledovce se často pohybovaly. Ale rybičky miloval nejvíc a nerad by lovil ptáky, nebo dokonce velké mrože či tuleně. Nanuk byl malý a bál se jich, raději se jim vyhýbal.
Jak se tak toulal po své zmrzlé krajině, objevil malou díru mezi ledovými plotnami.„Otevřená voda! Konečně po tolika dnech!“ zvolal šťastně medvídek. Nanuk bez váhání ponořil hlavu do ledové vody. Během chvilky zahlédl stříbřitou rybu, která mu proplula před nosem. Jedním rychlým pohybem tlapy ji chytil. Rychle se vynořil zpátky.
Medvídek vylezl zpět na led a oklepal si vodu ze srsti. Právě když se chystal zakousnout do chutné rybičky, něco se stalo. Led se rychle pohnul a oddělil se od pevniny. Jeho domov – zasněžené kopce, zmrzlá krajina a iglú – se rychle vzdalovaly. Nanuk se vznášel na tenké vrstvě ledu, sám, jen s rybičkou v tlapách.„Co si teď počnu?“ plakal vystrašený medvídek – jeho domov byl čím dál vzdálenější a on ani neuměl pořádně plavat, nikdy se to nenaučil.
Z pláče ho vyrušilo nějaké šplouchání vody. Zvědavě se rozhlédl kolem sebe, ale viděl jen třpytící se vodu, ledovce plovoucí po moři a svůj vzdalující se domov. Najednou se k němu na led vyškrábala malá trojčlenná rodinka tučňáků.
„Co se ti stalo, proč tak pláčeš?“ zeptali se překvapeně tučňáci. Nanuk byl v šoku. Tučňáci se ho vždycky báli, nikdy neměl žádné kamarády.
„Zůstal jsem na tomhle kuse ledu a nevím, jak se dostat domů,“ odpověděl smutně Nanuk a ukázal na svůj domov, který se stále vzdaloval.
„A co kdybychom ti pomohli?“ zeptali se tučňáci. Nebáli se ho.
Nanuk nevěřil vlastním uším – opravdu mu chce někdo pomoci? Jak to, že se ho nebojí?„Ano, prosím!“ zvolal smutně. Tučňáci neváhali, skočili zpět do vody, zapřeli se do kusu ledu, na kterém malý Nanuk seděl, a plavali a plavali, táhnouce led před sebou. A skutečně se jim to povedlo! Malého medvídka jeho zachránci – tučňáci – dopravili až na břeh. Nanuk rychle vyskočil z ledové kry na pevninu, svíraje v tlapách rybičku. Tučňáci, vyčerpaní z plavání a tlačení ledu, vyskočili za ním.
„Děkuji vám za záchranu!“ řekl Nanuk a položil před ně to jediné, co měl – svou ulovenou večeři, rybičku. Tučňáci se zasmáli a odpověděli:„My máme ve vodě spoustu rybiček, pomohli jsme ti proto, že jsi to potřeboval, ne proto, abychom od tebe něco dostali.“ A hned se ponořili zpátky do vody a za chvilku se vrátili s plnými zobáčky dalších rybiček.
A tak si spolu malý Nanuk s novými kamarády tučňáky vychutnali skvělou večeři. Ten večer nezískal Nanuk jen spoustu chutných rybiček, ale hlavně nové přátele, kteří se mu nesmáli a kteří ho pravidelně navštěvovali – a dokonce ho naučili i plavat!
