Bylo jednou jedno veselé děvčátko, které se jmenovalo Kristýnka. Nemělo však žádné sourozence, maminka s tatínkem byli často v práci a po škole si neměla tak úplně s kým hrát. I to odpoledne, ve kterém se náš příběh odehrává, skončila Kristýnce škola a ona se vydala na procházku se svým kamarádem Adamem.
Byl to její nejlepší kamarád, se kterým už zažili spoustu dobrodružství. Buď chodili na hřiště, nebo vyrazili na kole do parku, anebo ji Adam vzal k sobě domů, kde si hráli s jeho hračkami. Dnes však děti cestou domů uviděly něco neobvyklého. Když šly po chodníku, všimly si, že se tam potuluje malé štěňátko. Když se k němu děti přibližovaly, štěňátko se rozběhlo rovnou k nohám děvčátka.
„Ty jsi ale krásné. A kdepak máš domov?“ ptala se Kristýnka a smála se, když jí štěňátko olízlo tvář. Děti se tedy rozhodly, že se půjdou poptat po okolí, jestli štěňátko někomu nepatří. Zaklepaly na dveře hned toho nejbližšího domu, kde bydlel starší, ale velmi milý pán.
„Dobrý den. Našli jsme nedaleko potulovat se tohle štěňátko. Nepatří náhodou vám?“ zeptala se Kristýnka.
„Nepatří mi, děvčátko, a ani si nemyslím, že někomu patří. Potuluje se tu už pár dní, ale nikdo ho zřejmě nehledá,“ pousmál se smutně pán a Kristýnku s Adamem napadla jediná věc.
Štěňátko přece nemohlo zůstat hladové, a tak se Adam a Kristýnka rozhodli, že mu pomůžou najít nový domov.
„Víš o někom, kdo by mohl chtít pejska?“ zeptala se Kristýnka Adama.
„No, moje sousedka je vlastně docela sama a její syn ji moc často nenavštěvuje. Možná bychom se mohli zeptat jí,“ napadlo Adama, a tak se vydali k jeho sousedce.
Zazvonili na dveře jejího domu a počkali, až otevře.
„Dobrý den, přišel jsem s mojí kamarádkou, protože jsme našli tohle štěňátko. Chtěli jsme se zeptat, jestli byste ho nechtěla. Někdo ho vyhodil a teď chudinka zůstalo na ulici,“ vysvětlil Adam a štěňátko několikrát štěklo v Kristýnčině náručí.
„To je opravdu krásné štěňátko, ale já bych se o něj nedokázala postarat. Potřebuje hodně pozornosti a pohybu. Já už jsem stará a často nemocná. Ale pán na konci ulice v modrém domě míval kdysi psa, možná by ho chtěl,“ řekla paní, a tak se naše děti vydaly dál hledat nový domov pro štěňátko.
Na konci ulice našly modrý dům, o kterém Adamova sousedka mluvila. Opět slušně zazvonily a čekaly na pána, který v domě bydlel.
Když otevřel, děti mu opět převyprávěly příběh o tom, jak našly štěňátko a že teď nemá kde zůstat.
„To víte, měl jsem za život už tři psy. Ale poté, co mi poslední odešel navždy, řekl jsem si, že už další zvíře nechci,“ řekl pán a děti se smutně odebraly pryč. Ještě obešly několik domů a parků, ale už se začínalo stmívat a stále ještě neměly pro štěňátko domov.
„A co ty, Kristýnko? Nechceš si ho vzít ty? Vypadá to, že si tě oblíbil, a tobě by bylo veseleji,“ řekl Adam, když už dětem docházely síly.
„Byla bych šťastná, vždyť je tak roztomilý. I tatínek chtěl pejska, ale maminka nám to nechtěla dovolit. Prý nám jen zničí všechny boty a květiny na zahradě,“ řekla Kristýnka smutně, ale Adam ji povzbudil:
„Na noc by přece nemělo zůstat na ulici. Možná si ho vaši oblíbí a necháte si ho,“ navrhl Adam a Kristýnka nakonec souhlasila.
A světe div se, Adam měl pravdu. Když Kristýnka přinesla pejska domů, hned si s ním tatínek začal hrát. A když to maminka uviděla, dovolila jim, aby si pejska nechali. Kristýnka ho pojmenovala Bobík a od toho večera ji čekalo s Bobíkem mnoho dobrodružství.
