Jmenuji se Buddy a jsem pes. Mám nejlepšího pána na světě – je to kluk, kterému říkají Michal. Žiji si spokojeně. Mám teplou boudu, velký dvůr, spoustu hraček, hodně jídla a lásku mého milovaného chlapce. Každý den ráno sice odejde spolu s rodiči pryč, ale odpoledne si vždycky se mnou hraje.
Hází mi míčky, přetahujeme se lanem nebo se honíme. Když jsou však všichni pryč, já hlídám. Nikoho sem nepouštím. Dobře, možná si občas zdřímnu, hlavně odpoledne, ale vždy spím jen na jedno oko. Tím druhým dávám pozor. Dnes jsem si jako obyčejně lehl do pelíšku a chystal se odpočinout si. Najednou slyším nějaké zvuky.
Mňau. Mňau. Vyskočil jsem z pelíšku a rozběhl se k plotu. Natahoval jsem krk co nejvýše, abych viděl, co se to tam u sousedů děje. A vtom jsem to spatřil! Kočka! Kočky jsou pro nás psy nepřítelem číslo jedna. Vím, že to vy nechápete.
Že my psi vypadáme vždy jako ti nejhorší! No opak je pravdou! I tahleta tam! Celé dopoledne mi chodila kolem plotu. Mňoukala. A provokovala mě. A já jsem jen štěkal a štěkal. Kdybych mohl, tak ten plot přeskočím. Jenže nemůžu… Je velký a pevný. Dělali ho loni. Asi věděli proč.
Stál jsem u plotu a štěkal. I odpoledne, když přišel Michal a jeho rodiče. Nechtěl jsem si hrát. Nechtěl jsem jíst. Michal byl na mě rozzlobený. Přišel večer. Stále jsem na ni štěkal. Protože mě stále provokovala. Už byli na mě rozzlobení i rodiče. A jistě i sousedé. Ale ať. Neměli si ji sem dotáhnout. Co tady budeme dva? Může zde být jen jeden pán ulice. A to jsem já. Jistě mi sem bude chodit. Ona přeleze plot jedna dvě. Možná mi dokonce vypije mléko. Možná ji Michal bude hladit.
Číhal jsem na ni a číhal. Celý další den, celý týden. Celý měsíc. Zase ji slyším. Běžím k brance a… Já snad sním! Nevidím jednu kočku, ale vidím šest koček. Jednu velkou, mou starou známou, a pět malých. Je se mnou konec! Vyhrály nade mnou!
