V jedné chudé chaloupce žila laskavá matka se svým synem. Život jim nepřál, a tak často neměli ani na talíř teplé polévky. Jednoho dne došlo i poslední polínko do kamen, a tak žena požádala syna, aby zašel do lesa pro nějaké roští. Chlapec neváhal a hned se vydal na cestu.
Vrhnul se do práce s pilností včeličky – sbíral každou suchou větvičku, kdejaký klacík, až mu z čela kanuly kapky potu. Brzy měl na zádech obrovskou otep dříví a spěchal domů, aby matka nemusela dlouho čekat. Cesta domů se s takovým nákladem zdála nekonečná a k tomu chlapci kručelo v břiše hlady. Vtom se před ním objevila drobná stařenka s ošlehanou, vrásčitou tváří. U nohou jí ležela otýpka dřeva a slabým hlasem si posteskla, že už nemá sílu ji donést domů.
„Synáčku,“ obrátila se na něj, „pomohl bys staré ženě?“
Chlapec na okamžik zaváhal: „Sám mám náklad těžký a matka na mě čeká.“
Stařenka na to smutně odvětila: „Tvé nohy jsou mladé a silné. Když mi pomůžeš, dozajista se vrátíš včas a já ti dám něco, co ti vynahradí námahu.“
Ač pochyboval o tom, co by mu mohla chudá babička nabídnout, slitoval se nad její bezmocí. Složil svou otep na zem, vzal si její náklad na záda a vydali se k její chaloupce. Cesta byla krátká a zanedlouho stanuli u malého stavení. Zatímco chlapec ukládal dříví, stařenka zmizela uvnitř. Za chvíli se vrátila s bílým březovým proutkem v ruce.
„Jsi hodný a soucitný,“ řekla vážně. „Za tvou dobrotu ti daruji tento březový proutek. Zasaď ho, pečuj o něj a on ti přinese bohatství.“
Chlapec poděkoval, i když si nebyl jistý, co si s obyčejným proutkem počne. Vrátil se ke své otepi, prut si vzal s sebou a vydal se na cestu domů. Únava však byla silnější než on – usedl do mechu, prut zapíchl do země a usnul.
Když se probudil, slunce se již klonilo k obzoru. Místo proutku před ním stál překrásný strom, jehož větve se prohýbaly pod tíhou zlatých listů a třpytivých plodů. S úžasem je začal sbírat, dokud neobral vše, domů si nesl plný pytel zlata.
Matka mezitím netrpělivě vyhlížela syna oknem. Když spatřila syna bez dříví, ale s tajemným úsměvem, rozhorlila se: „Celý den ses potuloval a vracíš se s prázdnýma rukama?“
Chlapec ji však uklidnil: „Neláteř, maminko. Pomohl jsem staré ženě a ona mi za to darovala kouzelný proutek.“ S těmito slovy vysypal na stůl zlaté plody a listí, až celá světnice zazářila.
Od toho dne už nikdy nepoznali bídu. Žili v hojnosti a štěstí a chlapec nikdy nezapomněl, že laskavost a ochota pomáhat se nakonec vždycky vyplatí.
