Divoká růže

Bylo nebylo, stál kdysi jeden zámek. V něm žil starý král, který měl dceru. Ta měla zvláštní dar – uměla ovládat počasí. Princezna si své schopnosti pečlivě střežila a dlouho odmítala všechny nápadníky.

Jednoho večera si ji král zavolal a řekl: „Drahá dcero, jsem už starý a nemocný. Nechci, abys na světě zůstala sama. Abych ti mohl předat království, musíš si najít dobrého muže, který bude moudrým králem. Ale vybírej s rozvahou.“

Princezna nebyla nadšená, ale otcovo přání respektovala. Dlouho přemýšlela, jak své nápadníky vyzkoušet. Právě dokončila plán, když na zámek dorazil princ ze sousedního království. Uklonil se a řekl: „Vzácná princezno, jsem princ Eduard. Naše země je bohatá a náš lid šťastný. Dlouho jsem čekal na tuto chvíli, protože krásnější ženy na světě není. Přišel jsem vás požádat o ruku a udělám cokoli, abych vás získal.“

„No, pokud jste tak nebojácný a hoden být silným vládcem, mám pro vás úkol. Daleko za mořem je ostrov, kde roste divoká růže. Ta růže je nejvzácnější na světě. Okvětní lístky má modré a trny červené. Dám vám mapu, a pokud mi tu růži přinesete, má ruka bude vaše,“ přednesla princezna své požadavky a princ přikývl. Princezna mu tedy dala mapu a on se vydal na dlouhou cestu.

Eduard si řekl, že to přece nemůže být tak těžká cesta. Netušil však, jaké nástrahy mu princezna připravila. Vysedl na svého oře a vydal se přes vysoké hory. Jak přes ně putoval, vítr byl stále chladnější a spustila se prudká vánice. Princ se divil, že by na jaře začalo tak hustě sněžit, a celý začal promrzat. Mrznul, i jeho kůň sotva pokračoval. Nakonec dorazili ke staré chalupě. Řekl si, že zkusí požádat o pomoc. Zaklepal na dveře a po chvíli mu otevřela malá babička. „Pěkně zdravím, babičko. Já jsem princ z nedalekého kraje a vydal jsem se na cestu. Nepočítal jsem však s takovým počasím. Nemohl bych se na chvíli u vás zahřát?“ pozdravil babičku zdvořile princ. „Ale samozřejmě, pojďte dovnitř. Ještě zmrznete, mladý muži,“ řekla babička a pustila prince do své chalupy.

Princ se tu ohřál, najedl, a dokonce mu babička dala i starý kožich z půdy. Princ poděkoval a vydal se dál na cestu. Když přešel vysoké hory, čekalo ho opět něco nevídaného. Za horami se nacházela dlouhá, horká poušť. Princ ze sebe shodil veškeré oblečení, které měl, ale horko se nedalo vydržet. Nejvíc by se mu hodila voda, ale ta nebyla k mání.

Tu potkali jistého poutníka, který šel kolem nich.
„Pěkného dne přeji. Jsem princ z daleké země a vydal jsem se na cestu do dalekých končin. Nepočítal jsem však s tím, že na mě čeká takové horko, a tak nemáme dostatek vody. Nenašlo by se u vás alespoň pár kapek, abychom tu nezemřeli?“ ptal se zdvořile princ a poutník přikývl.
„Věru, mám tu dostatek vody, a tak ti pár lahví dám. Na oplátku by se mi však hodil tvůj kožich. Já jsem na cestě do zemí, kde je příliš chladno,“ řekl poutník, a tak s princem provedli tuto výměnu.

Když se díky poutníkovi dostal princ s koněm na konec pouště, vypadalo to, že už jsou blízko místa, kde mají najít princezninu divokou růži. Čekala je už jen cesta lesem, ale spustil se nelítostný liják a bouře. Princ však řekl, že už nejsou daleko, a tak se budou snažit co nejrychleji docválat k růži.

No a nějak to ti dva stateční také zvládli a promočení se dostali až na louku, kde rostlo moře modrých růží s červenými trny. Princ jednu utrhl a už se hnal zpět na zámek. Cesta zpět byla však mnohem podivnější. Liják utichl, poušť zmizela a hory byly zase slunečné. Po příchodu na zámek se uklonil před princeznou a podal jí růži, kterou si vyžádala.

„Statečný jsi, princi, vskutku. Zvládl jsi mráz, horka i nejsilnější bouři. Věřím, že mi budeš dobrým mužem, a proto si zasloužíš mou ruku,“ prohlásila princezna a zanedlouho byla svatba. Otec se zaradoval, že princezna našla lásku svého života, a všichni žili šťastně, dokud neumřeli.