Voděnka byla vodní víla, která žila u jezírka uprostřed hlubokého lesa plného kouzel a pohádkových bytostí. Byl to les, do kterého lidé neměli přístup. Byl chráněn kouzlem, aby ho nikdo kromě kouzelných bytostí a lesních zvířat nemohl najít.
Kdyby nějaký člověk pohádkové bytosti objevil, znamenalo by to pro ně zkázu. Lidé se totiž nových věcí, které neznali a nechápali je, báli. Mohli by proto pohádkové bytosti z lesa vyhnat nebo uvěznit.
Pokračovat ve čtení →Za sedmero horami a za sedmero údolími byla krásná vesnice. Všechny domečky v ní byly postaveny dokola a přímo uprostřed byl velký rybník. Každý rok, když přišla zima rybník zamrzl a všichni, co bydleli v té vesnici chodili na něj bruslit. Chodili tam všichni. Malí i velcí, mladí i starší, holky i kluci.
Pokračovat ve čtení →Byl jednou jeden skřítek Štrakakal, který u sebe vždy nosil tlustou knihu a hřeben, a kdykoliv potkal nějaké rozcuchané dítě, plácnul ho knihou po zádech a potom ho učesal. A jak ho to učili jeho rodiče, považoval za zlobivé každé dítě, které nebylo učesané.
Pokračovat ve čtení →Na mýtince stál domeček a v tom domečku žil statný dřevorubec se svou ženou. Měli se moc rádi, avšak byli velmi chudí. Dům se jim rozpadal, děravou střechou dovnitř zatékalo a na jídlo jim moc peněz také nezbývalo.
Pokračovat ve čtení →Byl jednou jeden leprikón jménem Lolo, který žil v nevelké vesničce spolu s dalšími leprikóny. Leprikóni jsou malí vousatí skřítci v zelených oblečcích a kloboučcích, jejichž úkolem je hlídat hrnec zlata, který se objevuje vždy na konci duhy. Mají totiž bránit tomu, aby hrnec se zlatem někdo našel a to všemi možnými způsoby. Tyto způsoby často zahrnují různé naschvály a zákeřnosti, které mají lidi od hledání pokladu odradit. Nedělají to však jen kvůli ochraně pokladu, ale také prostě proto, že je to baví.
Pokračovat ve čtení →
V lesním domečku z mechu a smrkového roští žil malý skřítek jménem Bonifác. Byl to trochu protiva, měl rád svůj klid a i když se s ním lesní zvířátka snažila kamarádit, obvykle jejich společnost odmítal a byl ze všeho nejraději sám.
Byl krásný letní večer, hvězdy svítily jako bílé perly na černém závoji a vzduch voněl sedmero vůněmi. V lesním mechovém koberci, u paty kmene vysokého smrku, z malého kruhového otvoru, šikovně zakrytého smrkovou větvičkou, vycházely divné zvuky. Nejdříve to bylo šeptání a šustění, pak brblání a hartusení, a nakonec chrápání, jakoby tam pod zemí spal nějaký dřevorubec. A taky že ano.
Pokračovat ve čtení →O tom, jak skřítek Vítek s kamarády, zajíčkem Michalem a strakou Milenou, podnikli výlet k rybníku.
Pokračovat ve čtení →Sluníčko zalechtalo skřítka Vítka pod nosem a Vítek se překvapeně rozhlédl kolem sebe.
„Kdepak to jsem,“ blesklo mu hlavou, ale to už se mu vybavily příhody z předešlého dne, a tak se zavrtěl v seně a rozhlédl se, kde je zajíček Michal.
Pokračovat ve čtení →Když si Vítek s kamarády po náročném dopoledním závodu o Stříbřenku odpočinuli a všichni spáči se probudili, bylo pozdní odpoledne, skoro podvečer, a tak zahájili přípravy k večernímu „sezení“, na které se už zase všichni velmi těšili. A když se sluníčko přiblížilo ke koruně vrby, začali se opět scházet všichni od rybníka.
Pokračovat ve čtení →Druhý den ráno, po podvečerním přátelském sezení, se Vítek s přáteli začal naši chystat na zpáteční cestu. A protože to nebyli nároční cestovatelé, byli za chvilku připraveni. Vítek dostal od žabek na cestu do batůžku pár sladkých stébel z rákosu, strace Mileně do něj vzal její poklady, staniolovou lodičku a perlu Stříbřenku, aby ji náhodou po cestě neztratila. A byli připraveni.
Pokračovat ve čtení →Vítek si původně stavěl svoji malou jeskyňku jenom pro sebe, ale protože zima je dlouhá rozhodl se, že se o ni podělí se svým kamarádem jezevcem Šmejdou, který přišel o svůj domov, když blízko něj začali dřevorubci kácet dříví.
Pokračovat ve čtení →O tom, jak se Vítek s jezevcem Šmejdou chystali na zimu.
Pokračovat ve čtení →O tom, že na Vánoce nemá být nikdo sám.
Pokračovat ve čtení →O tom, že všichni si mají v neštěstí pomáhat
Pokračovat ve čtení →