Jak si Lolo zapamatoval barvy duhy

Byl jednou jeden leprikón jménem Lolo, který žil v nevelké vesničce spolu s dalšími leprikóny. Leprikóni jsou malí vousatí skřítci v zelených oblečcích a kloboučcích, jejichž úkolem je hlídat hrnec zlata, který se objevuje vždy na konci duhy. Mají totiž bránit tomu, aby hrnec se zlatem někdo našel a to všemi možnými způsoby. Tyto způsoby často zahrnují různé naschvály a zákeřnosti, které mají lidi od hledání pokladu odradit. Nedělají to však jen kvůli ochraně pokladu, ale také prostě proto, že je to baví.

Pokračovat ve čtení →

Skřítek Vítek a jeho přátelé

 Byl krásný letní večer, hvězdy svítily jako bílé perly na černém závoji a vzduch voněl sedmero vůněmi. V lesním mechovém koberci, u paty kmene vysokého smrku, z malého kruhového otvoru, šikovně zakrytého smrkovou větvičkou, vycházely divné zvuky. Nejdříve to bylo šeptání a šustění, pak brblání a hartusení, a nakonec chrápání, jakoby tam pod zemí spal nějaký dřevorubec. A taky že ano.

Pokračovat ve čtení →

Vítkovo podvečerní přátelské sezení u rybníka Olšiny

Když si Vítek s kamarády po náročném dopoledním závodu o Stříbřenku odpočinuli a všichni spáči se probudili, bylo pozdní odpoledne, skoro podvečer, a tak zahájili přípravy k večernímu „sezení“, na které se už zase všichni velmi těšili. A když se sluníčko přiblížilo ke koruně vrby, začali se opět scházet všichni od rybníka.

Pokračovat ve čtení →

Vítkova zpáteční cesta do lesa Borovce

 Druhý den ráno, po podvečerním přátelském sezení, se Vítek s přáteli začal naši chystat na zpáteční cestu, a protože to nebyli nároční cestovatelé, byli za chvilku připraveni na cestu.

 Vítek dostal od žabek na cestu do batůžku pár sladkých stébel z rákosu, strace Mileně do něj vzal její poklady, staniolovou lodičku a perlu Stříbřenku, aby ji náhodou po cestě neztratila a byli na cestu připraveni.

Pokračovat ve čtení →
Nahoru