Vzhůru do pohádky o kouzlech. V Pohádkozemi kouzlí kdekdo a kdeco. Máme tu kouzla paní Zimy či pana Podzimu, skřítci vykouzlí každou chvíli úsměv na vašich tvářích a nechybí ani kouzlo lásky. Učaroval vám náš svět kouzelných pohádek? Už v něm na vás čekáme.
Byla nebyla jednou jedna louka plná krásných kvítků. A pod jedním takovým růžovým kvítkem žila překrásná víla Amélie. Tato víla měla krásně růžová křidélka ve tvaru motýla, proto jí často její kamarádky víly říkaly „Motýlka“.
Pokračovat ve čtení →
V jednom domečku na okraji vesničky žila se svou rodinou jedna malá, veselá holčička jménem Valentýnka. Její jméno bylo kouzelné a krásné, tak jako ona sama. Hnědovlasá holčička měla jen tři roky, ale byla velmi šikovná a zvídavá.
Pokračovat ve čtení →
V jedné staré boudě u hustého, tmavého lesa žil malý pejsek jménem Elvin. Vedle Elvinovy boudy stála stará, oprýskaná chaloupka, v níž žil pejskův pán, zlý čaroděj jménem Ambrosius. Elvin však byl velmi smutný pejsek, protože nikdy nezažil, jaké to je mít skutečného přítele. Čaroděj svého psa neměl vůbec rád. Často ho posílal do tmavého lesa pro všelijaké bylinky či bobule, které potřeboval do svých kouzelných, ovšem velmi nebezpečných, lektvarů.
Pokračovat ve čtení →
Určitě si pamatujete příběh o kudrnaté holčičce Mii, která si nechtěla čistit zoubky. Přesvědčila Miu kouzelná víla, která zavítala v jeden večer do jejího malého pokojíčku? To hned zjistíme! Po návštěvě víly, kterou sice Mia neviděla, protože se jí víla neukázala a už ani neozvala, si řekla, že se změní.
Pokračovat ve čtení →
Alenka byla holčička stará asi jako ty. Měla světlé vlásky s nádhernými kudrlinkami, čokoládově hnědé oči a na tváři vždycky úsměv. Byla to milá a hodná holčička. Bydlela blízko lesa a trávila v něm spoustu času. Moc ráda pozorovala zvířata, nebo se jen tak procházela a poslouchala zpívající ptáčky. Zrovna dnes se v něm ovšem neprocházela úplně sama.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo jedno kudrnaté děvčátko jménem Mia. Malá Mia žila se svými rodiči na farmě plné všelijakých zvířátek. Ráda se starala o selata, kravičky, ale nejvíce milovala svého pejska Dobráčka. Mia byla poslušná holčička a svým rodičům vždy na farmě pomáhala, ovšem jediné, co neměla ráda, bylo čištění zoubků.
Pokračovat ve čtení →
Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.
Pokračovat ve čtení →
Celé město už šlo spát, jen v jednom okně se ještě mihotalo malé světýlko. Byl to pokojíček v podkroví. Pod peřinou byl schovaný malý kluk, který se jmenoval Čestmír. Svítil si baterkou na knížku a četl si. Už měl dávno spát. Měl rád knížky a tak rád si četl, že se od nich nemohl odtrhnout.
Pokračovat ve čtení →
Když ráno vyjde slunce a osvítí nám celou zemi, na nebi se ukáže něco zvláštního. Na obloze pluje malý mráček, nadýchaný jako obláček a vypadá jako cukrová vata. Ostatní mraky jsou bílé nebo modré, tenhle má ale narůžovělou barvu. To proto, že je kouzelný. Sedí na něm totiž dvě pohádkové osoby. Jsou to víly. Jedna se jmenuje Dobromilka a druhá Dobrovilka.
Pokračovat ve čtení →
Na konci města stál vysoký panelákový dům. Měl několik pater. V tom nejvyšším patře, v osmém, bylo ale něco jinak. Okna v tomto patře zdobily nádherné barevné záclony. Při každém záblesku sluníčka se třpytily do všech stran. Občas jako by se v těch oknech ukázaly blesky a zvláštní světélkující barvy. Kdo tam bydlel? Žila v něm mladá dívka Peťka. Nebyla to ale jen tak ledajaká slečna. Byla to dobrá a milá čarodějka.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud za sedmero horami stála pohádková vesnice. Děti, které v této vesnici žily, chodily do kouzelné školy. Stěny měla bílé a nahoře ji zdobila červená střecha. Když svítilo sluníčko, prostupovaly paprsky do tříd hnědými dřevěnými okny. I když vypadala stejně jako ostatní, přesto do ní chodily děti raději než jinde. Věděly totiž, v čem je kouzelná.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku, spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánky. Byl to moc hodný kluk, ale každý večer měl strach.
Pokračovat ve čtení →
Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než udělala první krok. Všechno dělaly společně.
Pokračovat ve čtení →
Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, temně hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry, které si zahrají, a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.
Pokračovat ve čtení →