Sůl nad zlato

V jedné zemi za sedmero horami a za sedmero řekami žil starý král, který měl tři dcery. Nejstarší princezna byla krásná, ale panovačná a pyšná. Prostřední dcera byla marnivá a samolibá. Nejmladší dcera, Maruška se jmenovala, byla nejen krásná, ale i hodná, přívětivá a ke každému laskavá, snad proto ji měl král nejraději.

Král se jednoho dne rozhodl, že je na kralování již starý a unavený. Nevěděl však, která z jeho dcer je hodna jeho trůnu a byla by dobrou následovnicí. Pomyslil si, že by mu v jeho rozhodnutí pomohlo, kdyby věděl, která z jeho tří dcer ho miluje nejvíce. Král si k sobě nechal ráno zavolat své tři dcery a řekl jim: „Rozhodl jsem se, že království odevzdám té z vás, která mne má nejraději.“ Nejdříve k němu přistoupila nejstarší dcera a řekla: „Králi tatíčku, mám tě ze všeho nejraději, mám tě ráda jako zlato! Já bych určitě byla nejlepší královna“, pronesla nejstarší dcera. „No, dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty svého otce miluješ?“ „Můj drahý tatínku, já vás mám ráda jako drahé kamení a šperky,“ ujišťovala prostřední a k otci se přivinula. „No, dobře, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ?“ Ptal se král nejmladší dcery Marušky. „Já, tatínku, já vás mám ráda jako sůl,“ odpověděla Maruška a mile se na tatínka podívala.

Krále odpověď jeho nejmilejší dcery Marušky velmi rozhněvala. Zlato, drahé kamení, šperky, všechno je vzácnější než obyčejná sůl, které je všude dost. „Jdi mi z očí,“ přikázal král, „až nastanou takové časy, kdy bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se vrať a budeš královnou!“

Maruška byla velmi smutná, nechtěla se stát královnou, ale chtěla dokázat otci, že ho má skutečně ráda. Svého otce poslechla a z království odešla. Nevěděla, kudy jít. Šla přes hory a doly, až přišla do hlubokého lesa, kde potkala starou babičku. Babička ale nebyla ledajaká, ale kouzelná. Ta jí poskytla přístřeší. Mezitím, co Maruška u babičky sloužila a učila se ovce pást, příst, plátno tkát, žily její sestry v samých radovánkách. Užívaly si drahých šatů, pořádaly hostiny a hleděly si jen sami sebe. Otec brzy zpozoroval, že nejstarší dceři je zlato nejpřednější a že prostřední by se nejraději vdávala. Čím dál častěji myslel na Marušku. Jak ho měla ráda a starala se o něj. Kdyby jen věděl, kde Maruška je. Po Marušce nebylo ani vidu, ani slechu.

Jednoho dne přišlo na velkou oslavu, jenže ze země se ztratila všechna sůl a kuchař neměl čím solit. Král ho poslal pro jinou sůl, ale ta nebyla široko daleko. „Tak sol něčím jiným,“ přikázal mrzutě král. Kuchař králi odvětil: „Pane králi a co solí jako sůl“? Král se rozhněval a vyhnal kuchaře. Kuchař se musel obejít bez sole a vařit tak neslaná jídla. Královští poslové projeli celou zemi a hledali sůl, ale marně. Mnoho lidí i zvířat onemocnělo, protože neslaná jídla nesnášela a sladká se jim přejedla. Královský kuchař vařil nejrůznější sladkosti, vymýšlel nová a nová jídla bez soli, ale nic platné to nebylo, nikomu nechutnalo. Tu poznával král, jak vzácný dar boží je sůl, kterou on za nic neměl a jak Marušce ublížil. Přišla doba, kdy na Marušku vzpomínal nejen král, ale i celý lid.

Marušce se v chaloupce u babičky líbilo, ale nadešel čas odejít do zámku. Pravda vyšla najevo a sůl se stala dražší než zlato a drahé kamení. Marušce se do království nechtělo kvůli otci, který ji vyhnal. Kouzelná babička ji však pověděla, co se doma děje. Za její služby ji na cestu odměnila mošničkou plnou soli, kterou si přála pro svého otce jako dárek. Nic jiného po stařence nežádala. „Když si tak vážíš soli, tak ať ti nikdy nechybí,“ pravila stařenka.

Maruška šla přes doliny a vrchy, až došla k zámecké bráně. Protože měla prosté šaty a zakrytou hlavu, nikdo ji nepoznal. Ke králi ji nikdo nechtěl pustit, že je král nemocný. „Ale jen mne pusťte, nesu panu králi takový dar, který ho jistě vyléčí.“ Sluhové to řekli panu králi, a ten rozkázal, ať ji pustí dovnitř. Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, „ale sůl nemáme,“ dodal. „Vždyť já mám sůl!“ řekla Maruška. Odkrojila králi kus chleba a posolila.

„Sůl!“ zaradoval se král, „ach děvče, to je vzácný dar! Jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všechno dostaneš!“ „Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád, jako tu sůl,“ odpověděla Maruška a odkryla si zahalenou tvář. Tu král div neomdlel radostí a prosil Marušku za odpuštění.

Rozneslo se brzy po zámku, že nejmladší králova dcera přišla a přinesla sůl. Každý, kdo přišel, toho štědře solí obdarovala. Sůl z mošničky vůbec neubývala.

Marušku král stanovil za královnu. Maruška moudře kralovala a na hodnou babičku nikdy nezapomněla.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru