Pohádky pro děti, malé i velké ke čtení. Vychutnejte si online pohádky různých autorů. Neváhejte psát komentáře, posílat obrázky, sdílet po internetu.
V jednom království žil král a královna a ti měli dceru princeznu. Byla moc krásná a taky hodná a všichni ji měli moc rádi. Vypadalo to, že princezna bude žít dlouho a šťastně do doby, než se provdá za nějakého krásného prince a potom bude žít znovu dlouho a šťastně až do smrti. Jenže to mělo háček.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.
Pokračovat ve čtení →
Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.
Pokračovat ve čtení →
Jednoho dne v zámecké zahradě vyrostla růže. A nebyla to růže ledajaká, byla totiž modrá. Ostatní růže se jí ale smály.
„Podívej se, jak vypadáš! Vždyť tebe si nikdo nebude chtít utrhnout!“
„Co je tohle za divnou barvu?“
Za devatero horami a devatero řekami, se rozkládal starobylý lužní les. Byl domovem mnoha zvířátek, která zde nacházela svůj úkryt i obživu a také zde žily nejrůznější kouzelné lesní bytosti. Hluboko v tomto lese rostl i jeden obzvlášť vysoký listnatý strom, který toho už mnohé pamatoval.
Pokračovat ve čtení →
V jednom lese žila soví rodinka. Měli tři malé sovičky: Vendulku, Karolínku a Zuzanku. Byla to vzorná rodinka. Každý večer vstávali, umyli se večerní rosou a potom letěli na kraj lesa, aby lovili myši. Když měli dost, letěli zpátky a malé sovičky si hrály na honěnou nebo sedávaly na stromě a povídaly si.
Pokračovat ve čtení →
Jednoho krásného letního rána se malá Michaelka probudila a zjistila, že má velkou chuť na třešně. Tak se oblékla a místo snídaně se rozběhla na zahradu ke staré třešni.
Třešeň zářila do dálky svou zeleno-červenou korunou. Jen co k ní Michaelka doběhla, už měla plnou pusu slaďoučkých červených třešniček a chystala se vylézt výš pro další.
Král Herbert 13. měl dceru Xénii, která se však zajímala pouze o plesy a jiné radovánky. Po smrti královny si chtěl už odpočinout, ale nemohl pro ni nikde najít ženicha. V širokém okolí se totiž o ní vědělo, že je pouze pro zábavu a takovou žádný z jinochů nechtěl. Jednoho dne se u bran královského paláce objevil princ Karel.
Pokračovat ve čtení →
V jedné vesničce žili dva sedláci. Byli bohatí a vážení a měli hodně majetku. Oba rádi po večerech sedávali na zápraží a povídali si o tom, jak se jim daří. Dělali všechno stejně a taky měli stejně, až na jednu věc. Byla to kouzelná píšťalka.
Sedlák Vávra dostal píšťalku od svého tatínka se slovy: „Opatruj ji, Václave, přej si hezké věci a ony se ti splní. Ale pozor! Když si budeš přát něco zlého, obrátí se to proti tobě.“
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden kapr, který si žil klidně a spokojeně v jednom malém jezírku. Jednoho dne však přišla velká voda, která s sebou odnášela vše, co jí stálo v cestě, a tak odnesla i kapra. Odnášela ho dál a dál od jeho jezírka až ho nakonec odnesla do neznámých vod. Tu kolem něj plula podivná ryba, jakou kapr nikdy v životě neviděl. „Kde to jsem?“ zeptal se jí kapr. „Jsi přeci v moři,“ odpověděla mu zvláštní ryba, „jen ochutnej jak je voda slaná.“ Jenže slaná voda kaprovi vůbec nechutnala a tak se rozhodl vydat zpátky domů. Po cestě potkával další neznámé ryby, z nichž mnohé byly dokonce větší než on. Cesta to byla věru náročná, kapr musel plout proti proudu, ale přesto se nevzdával. A kdo se nevzdává, ten zvítězí. Kapr cítil, jak byla voda pořád míň a míň slaná a nakonec svého domova dosáhl. Znovu si tak mohl klidně plavat ve svém jezírku, a jestli jezírko nevyschlo, tak si tam plave dodnes.
V malé chaloupce na kraji lesa žila jedna rodinka: tatínek, maminka a jejich dceruška Terezka. Měli se moc rádi a nic jim nechybělo. Chodili do lesa na jahody a hráli na schovávanou. Ale když šli rodiče do lesa na dříví, Terezka si neměla s kým hrát. Její tatínek a maminka totiž v lese každé dopoledne pracovali. Terezka si zatím doma hrála s panenkou, koupala se v potoce nebo sbírala lesní jahody na kraji lesa. Měla všechno, co potřebovala, jenom ne kamaráda, se kterým by si mohla hrát.
Pokračovat ve čtení →
Každého úplňku se vodníci z celého okolí scházeli u rybníka Kalňáku. Tohoto sněmu se měl jako čestný host účastnit také zástupce korálového moře Jeho excelence Quido. Každý vodník o něm slyšel, ale téměř žádný ho ještě nespatřil. Říkalo se, že je nesmírně bohatý, chytrý a šarmantní. Všechny vodnické dcery byly proto na něj zvědavé. Konečně nastal den Quidova příjezdu. Z vozu však vystoupil starý vodník. S opovržením se podíval na ostatním, čekal totiž velkolepé uvítání a bohatou hostinu. Vodníci však byli chudí a tak přinesli jen to, co měli doma. Quido se urazil a odjel. Od té doby se na něj zapomnělo a vodníci si uvědomili, že mnohdy prostý suchozemský vodník má lepší charakter než nějaká excelence z dalekých moří.
Byla jednou jedna princezna. Ráda se převlékala za chudou pocestnou a chodila do města do hostince, kde poslouchala, jak si lidi povídají pohádky, co říkají o panu králi a jak se jim daří. Když do hostince přišel nějaký chudák a prosil o trochu jídla, vždy mu dala stříbrňák a on si tak mohl koupit velký kus masa. Nikdo ji nikdy nepoznal, ale v hostinci ji měli rádi a vždy ji vítali s otevřenou náručí a korbelem piva.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna malá holčička. Byla hodně malá a vše si hned musela vyzkoušet. Jednoho dne, když maminka vařila oběd, malá Janinka, tak se holčička jmenovala, se rozhodla, že jí pomůže. Maminka poprosila Janinku, zda by jí pomohla přebrat hrášek. Janinka přisvědčila a začala přebírat. V jednu chvilku si řekla, že zkusí, jestli se dá hrášek jíst nosem. Vzala kuličku do ruky a šup s ní do nosánku, Janinka začala popotahovat a snažila se hrášek dostat ven, ale ten nešel. Maminka si všimla, že s děvčátkem není něco v pořádku, a tak jí vzala k paní doktorce, protože si sama doma s kuličkou hráčku nedokázala poradit. Paní doktorka naštěstí kuličku hrášku během chvilky pinzetkou vytáhla a spolu s maminkou děvčátko pokárala. Vždyť to se přeci nedělá, jí se jen pusinkou. Janinka si to od té doby pamatuje a nikdy více to již neudělala.