O Zelené Karkulce

Potom, co myslivec zachránil Červenou Karkulku a babičku z břicha zlého vlka, pozvala ho babička na víno a bábovku, jež přinesla Karkulka v košíčku. No a jak to tak u dospělých někdy bývá, stali se z nich dobří přátelé. 

Myslivec měl vnuka Jeníka. Byl přibližně stejně starý jako Karkulka, a tak se s babičkou dohodli, že až ti dva mladí dospějí, vezmou se. 

Léta plynula rychleji než voda v řece a Karkulka již vyrostla ze svého červeného čepečku. Mladý myslivec už se proháněl po lese na hřbetě toho nejkrásnějšího jelena a dával pozor na svůj les. Les, který Karkulka již tak dobře znala a ráda jej navštěvovala. Tak trochu i kvůli Jeníkovi. Nebylo pochyb, že se jí líbí. Žil ve své myslivně sám, starý myslivec již byl po smrti, a Karkulka mu tu a tam přišla uvařit. On jí na oplátku věnoval nějakého toho zajíčka na pečínku, nebo na paštiku a natrhal jí k tomu vždycky pěknou kytičku. 

Jednoho dne se takhle vracela zase od Jeníka k mamince domů. Našla ji celou uplakanou. „Holčičko moje, babička dnes odpoledne naposledy vydechla. Její poslední slova byla: ať se vdá Karkulka za…“, ale než stihla dopovědět za koho, skočila jí Karkulka do řeči. „Ne! Ve vší úctě k babičce, já už mám svého ženicha a jiného si nevezmu. To raději uteču!” A opravdu utekla z domu, stejně uplakaná jako prve maminka. Uhádnete, kam běžela? Správně, samozřejmě za Jeníkem. 

„Co se stalo?” polekal se mladý myslivec. Karkulka se mu vrhla do náruče. 

„Mám se provdat za nějakého panáka, kterého mi vybrala babička!” Vzlykla. 

„Slyšel jsem, že tvoje babička dneska…” Karkulka jenom kývla zaslzenou hlavou. „To mě moc mrzí, ale co budeme dělat?” 

„Musíme spolu utéct. Někam daleko. Tam se vezmeme a budeme v klidu žít,” vymyslela Karkulka. 

„Ale to přece nejde. Kdo by se postaral o můj les? A tvé mamince by bylo smutno.” 

„Jenom ať je, když má to srdce mě dát nějakému…” už ale nedopověděla jakému a komu, protože do myslivny vtrhla zadýchaná maminka. 

„Jeníkovi!” Zakřičela celá udýchaná a rozcuchaná, jak se prodírala větvemi, když se snažila dohnat Karkulku. „Holka jedna zbrklá, kdybys mě nechala domluvit, mohly jsme si ten hon ušetřit!” Mocně vydechla a Karkulka jen vykulila oči. 

„Takže si můžu vzít Jendu?” 

„To víš, že můžeš. Musíš, jestli ho máš opravdu tak ráda!” Usmála se maminka. 

Jeník s Karkulkou na sebe mrkli. „To víš, že mám,” řekla Karkulka něžně a dala svému ženichovi hubičku. 

Za pár týdnů byla krásná svatba, a že že byl Jeník myslivec, přišla na ni taky velká spousta zvířátek a Karkulka už nikdy neoblékla jinou barvu, než tu zelenou. Červený čepeček tedy čeká, až se těm dvěma narodí dceruška. 

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

komentáře 2

  1. Zvířátka přišla na svatbu aby z nich mohl Jeník udělat pečínky a paštičky?
    A vůbec, celé je to h******a!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru