O tajném receptu na buchty pro Hloupého Honzu

Když šel Hloupý Honza do světa, dostal do ranečku buchty od maminky. Dál už to asi znáte. Ale možná už nevíte, kde se vzal ten vynikající recept.

Honzova maminka se jmenovala Anička. Věřte nebo ne, také byla kdysi mladá. Nebyla to ovšem její jediná dobrá vlastnost. Byla také pracovitá, učenlivá a měla srdce na pravém místě, zkrátka děvče jako lusk, tak akorát na vdávání. Dokonce už i ženicha měla vybraného. Jenže ouha. Byl tu jeden háček. Anička totiž neuměla moc vařit. A kdo by chtěl takovou nevěstu? Její Jiřík ji měl sice rád, ale nehodlal se s ní oženit, dokud se nenaučí upéct alespoň pořádné tvarohové buchty, protože jak známo, láska prochází žaludkem. 

Anička celá nešťastná utíkala za maminkou a všechno jí pověděla.
„To víš, holka, vdávat se, to není jen tak,“ povídá maminka, zatímco jí dceruška pláče do klína. „Ale neboj se, poradíme si. Nejlepší recept na tvarohové buchty široko daleko má babka Troufalka, která žije hluboko v lese. Máš dost odvahy na to, aby sis pro něj šla?”
Aničce se rozzářily oči. „Pro Jiříka bych šla třeba do pekla!”
Maminka se od srdce zasmála: „To naštěstí nemusíš. Ale na babku pozor! Zlá sice není, ale škodolibá určitě. A taky pěkně mazaná. Nenech se od ní nachytat!“
„Nenechám!” vykřikla Anička a bez rozmyslu i rozloučení vyběhla směrem k lesu. 

Šla dlouho, ale les už dobře znala, a tak se nebála a nebloudila. Mýtinka s chaloupkou se před ní najednou otevřela, jako by Anička rozhrnula závěs z větviček a jehličí. Před chaloupkou stála o velkou sekyru opřená malá a docela ošklivá babička.

„Jen pojď, děvče, už na tebe čekám,” zaskřehotala. Ustoupila od sekyrky a nechala ji spadnout na zem. „Tak ty bys ráda můj tajný recept na tvarohové buchty, viď? No moc se nediv, já vím všechno. I to, že mi po vsi říkají Troufalka! Ale to si s těmi syčáky vyřídím později. Ten recept si musíš, holka, zasloužit!” 
„A jak, babičko?” zeptala se Anička. 
„Mám málo dřeva na otop. Když naštípáš touhle sekyrkou celý stoh dříví, dám ti svůj recept.” 
„To bude hračka,” zatleskala Anička a měla radost, že to tak dobře dopadlo. Jenže se radovala příliš brzy… Se sekyrou totiž ne a ne pohnout. Byla příliš těžká na dívčí ruce. Babka se jen smála. „Času máš, kolik chceš, křehotinko,” zavolala na ni a zalezla do chaloupky.  

Anička se dala do pláče. „Ach, Jiříčku můj milovaný, hledej si jinou nevěstu. Snad s ní budeš šťastný, jako bych já s tebou byla bývala.” S těmito slovy ukápla jí slzička na topůrko sekyrky a ta se nad ní slitovala.  
„Za to, že nemyslíš jen na své štěstí, ti k němu dopomohu,” řekla sekyrka a sama Aničce vklouzla do dlaní. Byla lehká jako pírko. Do večera byla Anička s prací hotova.

Babka vzteky celá bledá vylezla z chaloupky, v ruce svitek s receptem a křikla na Aničku.“ Tady máš a zmiz mi z očí! Víckrát se sem nevracej, rozumělas?!” 

Anička rozuměla velmi dobře a domů div neletěla. Ještě v noci celá udýchaná si stoupla k plotně a upekla ty nejvoňavější buchty široko daleko. Pekla je i na veselku. A také, jak už víme, potom Honzíkovi na cestu do ranečku. Ale to už je jiná pohádka.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru