O Smolíčkovi

Byl jednou jeden malý Smolíček pacholíček a ten bydlel u jelena, který měl zlaté parohy. Jelen se o Smolíčka hezky staral, ale vždy chodil na pastvu a nechával Smolíčka doma samotného. Než odešel varoval ho, ať nikomu neotvírá. Smolíček vždy poslechl. Jednou se za dveřmi ozvaly líbezné hlásky:

„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček poslechl jelena a neotevřel. Jelen se vrátil z pastvy a Smolíček mu vše vyprávěl. Jelen Smolíčka pochválil, že dobře udělal a že to byly zlé jeskyňky, které by ho unesly. Raději mu zopakoval, aby nikdy neotevřel! Jelen jako každý den odešel zase na pastvu a za dveřmi se opět ozvalo ještě líbeznějším hláskem:

„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstíčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček si pamatoval rady jelena a jeskyňkám neotevřel, ale jeskyňky se jen tak nevzdaly, pořád stály za dveřmi a na Smolíčka naléhaly, prosily ho, naříkaly na velkou zimu. Prosily a prosily až jim Smolíček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. To ale jeskyňkám nestačilo, do dveří strčily své dlouhé prsty, pak celou ruku a nakonec rozrazily dveře. Smolíčka vzaly a utíkaly s ním pryč. Smolíček se snažil zachránit a zoufale volal:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“

Jelen se naštěstí pásl nedaleko a Smolíčka uslyšel, přispěchal za ním a zlým jeskyňkám ho vzal a odnesl zpátky do chaloupky. Tam znovu Smolíčka pacholíčka varoval a ten mu musel slíbil, že už v žádném případě neotevře jeskyňkám, i kdyby prosily sebevíc. Smolíček to slíbil. Pár dní měl od jeskyněk klid, ale za několik dní se objevily znovu a začaly svým líbezným hláskem znovu přemlouvat Smolíčka:

„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstíčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček se ale nedal. „Ne, vy jste zlé jeskyňky a unesly byste mě do své jeskyně. Já vám neotevřu.“ „Neunesly bychom tě, Smolíčku, a i kdybychom tě vzaly s sebou, tak u nás by ses zle neměl. U nás je spoustu jídla, byly bychom na tebe hodné a hrály si s tebou…“  Jeskyňky tak dlouho přemlouvaly Smolíčka, až se jim opět povedlo Smolíčka přemluvit a on jim dveře otevřel. Jeskyňky opět vzaly Smolíčka a rychle s ním utíkaly pryč. Smolíček opět zoufale volal na jelena:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“

Jenže tentokrát se jelen pásl daleko a Smolíčka volat neslyšel. Jeskyňky ho dovlekly až do své jeskyně, kde ho zavřely do malé místnůstky a začaly si ho vykrmovat. Ano, Smolíček se měl dobře, samými lahůdkami ho krmily, ale aby co nejrychleji nabral na váze a ony si mohly Smolíčka upéct a sníst. Smolíček pacholíček prosil jeskyňky, ať ho nechají být, plakal, naříkal, ale nebylo mu to nic platné. Jednoho dne jeskyňky usoudily, že už si Smolíčka vykrmily dost a že si ho upečou. Připravily si ho a nesly ho k peci. Tu Smolíček ještě jednou začal z plných plic volat:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“

Naštěstí ho jelen zaslechl, přiběhl, jeskyňkám ho vzal a odnesl ho zpátky domů. Tam Smolíčkovi pořádně vyhuboval. Od té doby už Smolíček pacholíček nikdy zlým jazyňkám neotevřel.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru