O malé mořské víle a lehátku

V jednom moři žila malá mořská víla. Jako každá mořská víla si ráda hrála s rybkami, trhala mořské řasy a pletla z nich věnečky a závodila s delfíny. Taky ráda sedávala u břehu moře za kamenem a sledovala lidi, kteří se koupali v moři a slunili na pláži.

Líbily se ji všelijaké věcičky, které si s sebou brali do vody. Třeba ploutve. A nebo míč, kterým si házeli. Ze všeho nejvíc se jí ale líbilo růžové nafukovací lehátko, které patřilo jedné malé holčičce. Chtěla si ho vyzkoušet. A tak když se holčička nedívala, víla připlavala, popadla lehátko a stáhla ho pod vodu. Uplavala s ním za velkou skálu a uvelebila se na něm. Bylo to úžasné, připadala si jako královna. Nemusela vůbec hýbat ocasem, jenom se nechala houpat na vlnách.

Jenže tehdy uslyšela pláč. A protože byla zvědavá, doplavala ke kameni a podívala se, kdo to pláče.

Byla to malá holčička, které se ztratilo růžové lehátko. Její tatínek ji utišoval a rozhlížel se po pláži. Třeba je jenom někde ztratila, a nebo… nebo taky uplavalo. Ale holčička nepřestávala plakat a křičet. Víla se zastyděla. Přece se ani nezeptala, jestli si může lehátko půjčit.

Opatrně, aby ji nikdo neviděl, postrčila lehátko směrem k pláži a schovala se za kámen. Sledovala, co se bude dít. První si ho všimla holčička a radostně vykřikla. Potom si ho všiml i tatínek. Skočil do vody a lehátko holčičce přinesl. Ta ho popadla do ručiček a šla plavat s obrovským úsměvem na tvářičce. A víla byla ráda, že je holčička zase veselá.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *