O dvanácti měsíčkách

Byla jednou jedna matka a ta měla dvě dcery. Holena byla její vlastní dcera a druhá dcera Maruška byla nevlastní. Matka měla raději svou vlastní dceru Holenu. Maruška byla přeci jen nevlastní. Vyrostlo z ní krásné děvče a to matka těžce nesla. Její vlastní dcera totiž vůbec krásná nebyla. Díky Maruščině kráse jí matka a Holena ubližovaly. Maruška se musela starat o domácnost a zvířata. Ty dvě nehnuly ani prstem.

Jednoho zimního dne si její nevlastní sestřička Holena vzpomněla, že by chtěla natrhat fialky a povídá Marušce: „Chtěla bych kytičku fialek, jdi a natrhej mi je.“
„Ale sestřičko, kde je teď v zimě seženu? Všude je plno sněhu.“
Holena se rozhněvala a Marušce začala vyhrožovat, že jí zabije. Maruška se tedy s pláčem vydala hledat fialky.

Brodila se sněhem, celé tělo ji záblo, ale fialky najít nemohla. Až došla na louku a uviděla hořet oheň. Kolem něho bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů, každý z nich představoval jeden měsíc v roce. Na tom úplně největším kameni seděl Leden, který zrovna vládl. Maruška k nim přišla blíže a popřála jim dobrý den. Byla celá promrzlá a tak se neostýchala zeptat, zda by se mohla na chviličku ohřát.

Vládnoucí Leden souhlasil a dal se s Maruškou do řeči. „Pověz nám, co tu v takové zimě děláš a úplně sama?“
Maruška zdvořile odpověděla. „Hledám fialky.“
„Teď v zimě?“ Podivil se Leden.
„Já vím, ale má nevlastní sestra mi to přikázala, jinak mě prý zabije.“

Leden pokynul Březnu a ten kývl hlavou, oheň se najednou rozhořel a všude kolem začal tát sníh, louka se zazelenala a na ní rostly fialky. Muži ji popoháněli, ať si natrhá fialky a utíká domů. Holena i macecha byly v samém údivu, že takový úkol mohla vůbec splnit.

Spokojené však nebyly a tak si Holena vymyslela, že má chuť na jahody. Opět přikázala Marušce, aby šla do lesa a přinesla jí jahody, jinak že jí zabije. Maruška se rozplakala a vydala se do lesa.

Třásla se zimou a všude kam jen dohlédla, byl sníh. Zdálo se jí, že zahlédla světlo a došla až k němu. Hořel tam oheň a kolem něho sedělo zase dvanáct mužů, kteří představovali dvanáct měsíců.

„Dobrý den, dobří muži, mohu se u vás na chvilku ohřát?“
Leden ji odpověděl: „Můžeš, ale co v takové zimě děláš v lese sama?“

Maruška pověděla, jak jí Holena přikázala, aby na jahody došla, jinak že jí zabije. Leden přistoupil k Červnu, něco mu zašeptal do ucha a podal mu žezlo. Vatra se rozhořela a Červen se ujal vlády. Sníh zmizel, všechno se zazelenalo, začalo kvést a potom i zrát. Maruška s úžasem začala trhat krásné červené jahody. Poděkovala a s jahodami se rozběhla domů.

Macecha i Holena se divily, že i tento úkol splnila. Na jahodách si pochutnaly, ale jejich spokojenost jim dlouho nevydržela. O pár dnů později chtěla Holena po Marušce donést jablka. Maruška se jí marně snažila vysvětlit, že v tuhle dobu žádné nerostou. I přesto ji Holena poslala znovu do lesa.

Pěknou chvíli bloudila hladová a promrzlá. Až opět došla na louku, kde hořel oheň a u něj sedělo dvanáct mužů, kteří představovali dvanáct měsíců v roce. Maruška se opět chtěla u ohně ohřát, od mužů dostala svolení. Dala se s nimi do řeči a vysvětlila, proč musí donést domů jablíčka. Mužům bylo Marušky líto a Leden kývl na Září. Oheň se rozhořel a všude kolem bylo po sněhu, vše začalo pučet, pak kvést, až na jabloni uzrála jablíčka. Maruška natáhla ruku a dvě jablíčka utrhla. Pospíchala domů a dvě jablíčka dala

Holeně, té jablíčka moc chutnala, ale bylo jich málo. Marušce vynadala, že jablka po cestě snědla.
Maruška jí však odvětila: „Ne, jen jsem musela pryč utíkat.“ Holena jí, ale nevěřila. Rozhodla se, že si pro jablíčka dojde sama a vypravila se na cestu. Dlouho se trmácela lesem a mrzla. Na louce zahlédla oheň a kolem něj dvanáct mužů, ničeho neváhala a u ohně se ohřála. Ani se nezeptala. Tím měsíčky urazila.

Leden se rozzlobil, nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Holena neviděla ani na krok, bloudila a mrzla. Síly jí už nestačily a bezvládně klesla do sněhu.
Macecha zatím chodila po světnici a bědovala: „Kde je ta Holena, určitě se někde cpe jablky a mě nepřinese.“ Rozhodla se, že jí půjde hledat. Ani ona už se nevrátila, v hustém sněžení nenašla cestu a zabloudila.

Maruška obě starostlivě vyhlížela, čekala, ale už se jich nikdy nedočkala. Od té doby žije sama šťastně v chaloupce.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru