Liška si naplnila své bříško sedmi mladými havrany, kteří se jí připletli do cesty. Dobře se najedla a tím si zlepšila náladu. Vesele začala skotačit na palouku. Při jednom kotrmelci uviděla, jak v trávě leze hlemýžď.
Začala se mu smát a dělala si z něho posměšky: „No ne, takový prcek a umí takhle utíkat, to bych si nikdy nepomyslila!“ Zákeřnou lišku něco napadlo. „Nechceš se mnou běžet o závod?“ Hlemýžď vystrčil svoje čtyři růžky, změřil si lišku svýma čtyřma očima a povídá: „Pročpak ne, s tebou si to klidně můžu rozdat!“ Hlemýžď byl úplně v klidu a liška ho nemohla rozhodit. Liška se jen uchechtávala a těšila se na své vítězství. Dohodli se, že cíl bude na břehu řeky. Hlemýžď nabízel lišce náskok o délku těla. Přesvědčoval lišku, že i přesto ji předhoní. Lišce se to zdálo divné a nemožné, ale souhlasila. Oba se připravili na místa. Než hlemýžď závod odstartoval, chytil se lišky za samý koneček ocasu a zvolal: „Já jsem připraven, teď to odpočítám.“ A počítal tři, dva, jedna… liška vyrazila jako vítr a v mžiku byla u cíle. Rychle se otočila a vyhlížela hlemýždě za sebou. Ale při tom švihla ocasem, vymrštila šneka do vzduchu a ten přelétl až na druhý břeh řeky. Liška pozorovala cestu, jestli se někde nepohne kousek trávy. Nedalo jí to a zavolala na hlemýždě: „Tak co, už lezeš, loudo?“ „Já už tady ale dávno jsem,“ odpověděl z druhého břehu. „Stihl jsem si ještě přeplavat řeku.“ Liška nevěřícně kroutila hlavou. Zahanbeně stáhla ocas. Nechala hlemýždě hlemýžděm a utekla. Našla si jinou zábavu a závody ji na nějakou dobu přešly.
Krásná pohádka, díky!