Hrnečku, vař!

Žila jedna chudá vdova a ta měla dceru. Společně zůstávaly ve staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a na půdě pěstovaly několik slepic ke své obživě. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a dcera nosila do města vejce na prodej, které jim slepice snesly.

Jednoho letního dne vdova onemocněla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby si z nich mohly uvařit kaši. Vzala si s sebou hrnec a kus černého chleba a vydala se do lesa. Natrhala hrnec plný jahod a došla k studánce, tam si sedla a vyndala ze zástěry chléb.

Najednou se objevila stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček.

„Ach má zlatá panenko,“ povídá ta žebračka, „to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek chleba?“

„I pročpak ne,“ řekla dívka, „chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.

„Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! – Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když se budeš myslet, že už máš kaše dost, řekni: Hrnečku, dost! a on vařit přestane. Jen nezapomeň, co máš říct.“ – Tu jí ten hrneček podala a hned se zase ztratila.

Dívka přišla domů a povídá matce, co se jí v lese přihodilo a hrneček okamžitě zkusila: 

„Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. 

„Hrnečku, dost!“a hrneček přestal vařit. Obě si sedly a s chutí se najedly; kaše jako mandle. Po jídle vzala mladá do košíčku několik vajec a nesla je do města na prodej. Ve městě se zdržela, protože vajíčka nešla na odbyt, až k večeru se jí podařilo všechny prodat.

Stará se jí nemohla dočkat a samým hladem a chutí na kaši vzala hrneček, postavila ho na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ 

Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný. Než si došla do komory pro lžíci a talíř kaše se valila plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Stará úplně zapomněla, co má hrnečku říct, aby přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslela, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se a kaše se hrnula neustále dolů jako povodeň.

Už jí bylo v sednici tolik, že musela utéct do síně. Tu lomila rukama a bědovala:

„Ach ta nešťastná holka, co to přinesla; já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!“

Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; bylo jí stále více a více. Stará už nevěděla kudy kam, v té úzkosti vylezla až na půdu. Zatím bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: 

„Hrnečku, dost!“ 

Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že když sedláci jeli večer z roboty nemohli tudy projet a na druhou stranu se museli skrze kaši prokousat.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru