Dědeček Hříbeček

Jednoho krásného rána vypravil se Marek s tatínkem do lesa na houby. Od maminky dostal košík, pití a svačinu a mohli vyrazit. V lese to krásně vonělo, byl tam příjemný chládek a plno hub. Ale jakých, samé muchomůrky, holubinky a hříbek ani jeden. Mareček se těšil na slíbenou smaženici, a tak se velice zlobil. Jak tak procházel mezi muchomůrkami, schválně jednu odkopl. „Teda Marku, co to děláš?” zjevil se před ním dědeček Hříbeček. „To se přece nesmí, ničit houby.” káral Marečka, ale ten se nedal: „Vždyť stejně k ničemu nejsou. Já chci hřiby na smaženici, kterou mi maminka slíbila k večeři.” rozčiloval se Marek a mračil se na dědečka Hříbečka. „A jak ty můžeš vědět, že žádné zvířátko tyhle houby nejí? A i kdyby byly jen na krásu, stejně není dobré cokoliv bezdůvodně ničit!” Teď už se i dědeček Hříbeček zlobil. „No dobrá, už to neudělám. Nevěděl jsem, že někdo může jíst i jedovaté muchomůrky.” kajícně odpověděl Mareček. „To je dobře, už to opravdu nikdy nedělej. Pro každého tvora je totiž jedovaté něco jiného. Třeba kůň nemůže jíst čokoládu, ale my zase nemůžeme lízat sůl. Proto nikdy nenič rostliny, houby. Budeš si to už pamatovat?” zeptal se nakonec dědeček Hříbeček. „Ano, už to nebudu dělat, slibuji.” přitakal Marek a dědeček Hříbeček zmizel. Mareček šel dál a pořád přemýšlel nad poučováním dědečka Hříbečka. A když se podíval na zem, našel celou rodinku krásných hříbků. To bude dobrota!

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *