„Větvičku za větvičkou, klacík za klacíkem,“ prozpěvoval si čáp, který létal na nebi. Bylo jaro a tenhle čáp bez přestání přilétával k opuštěnému komínu a pak zase zpátky do blízkého lesa. Nosil si postupně větvičky a skládal je na vrchol komínu. Stavěl si tam z nich hnízdo. Těšil se, že až ho bude mít hotové, nastěhuje se tam s ním jeho milovaná paní čápová a budou moci mít spolu malá čapí miminka.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna opička jménem Viva. Tato opička však měla zvláštní barvu. Nebyla celá hnědá jako jiné její kámošky opičky, ale měla růžovou srst s hnědými fleky. Jiné opice se jí proto často smály, že vypadá jako žirafa, a ne jako pravá opice.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden chlapeček, který se jmenoval Jirka. Na tom by nebylo nic neobvyklého, takových chlapečků jsou na světě spousty. Tenhle Jirka ale dělal všechno naopak.
Pokračovat ve čtení →
Když se v kalendáři objevil prosinec, nastala zima. Ručička na teploměru pořád klesala a na okně se tvořily mrazíky. Všechny děti čekaly na první vločky. Nemohly se dočkat, až se budou koulovat, stavět sněhuláky a sjíždět kopce na saních. I Tomášek byl nedočkavý. Byl to malý kluk, kterému začaly zimní prázdniny.
Pokračovat ve čtení →
Žila byla jedna holčička, která měla zlaté vlásky. Proto jí všichni říkali Zlatovláska. Holčička chodila často do lesa na houby, na maliny a jahody. Jednou ale zašla daleko a zabloudila. Chodila dlouho a pořád se jí nedařilo najít správnou cestu domů. Dostala se jen hlouběji do lesa.
Pokračovat ve čtení →
Sedmáci jezdili každoročně na lyžařský výcvik. Všichni se na to těšili. Celý týden budou bydlet na horské chatě a celé dny budou lyžovat. Žádné učení, žádné úkoly! Všichni, opravdu všichni se těšili. Až na Pepíka. Pepík se bál, protože neuměl lyžovat.
Pokračovat ve čtení →
Byl víkend a sourozenci Adélka a Kuba trávili své volné dny u prarodičů na vesnici. Byla slunečná sobota a dnes je dědeček Pepa bere k jezeru, kde jim ukáže, jak chytá ryby. Dědeček byl totiž vášnivý rybář. Dědeček přichystal dětičkám chlebíček a ovoce na cestu, pak odnesl udice, velký kbelík a všelijaké návnady pro rybičky do auta.
Pokračovat ve čtení →
Byla hluboká zima, všude plno sněhu. V medvědím brlohu bylo slyšet hlasité chrápání. Medvědi spali zimním spánkem. Ale co to? Někdo zamrkal do tmy, zívnul si a protáhnul se. Malý méďa vstával.
Pokračovat ve čtení →
V jednom lese žili zajíc a želva. Zajíc se chlubil tím, že je nejrychlejší zvíře z celého lesa. Želvu zase všichni znali jako to nejpomalejší zvíře. Zajíc se želvě často posmíval.
„Ty než si ráno dojdeš k potoku pro vodu k snídani, tak už je večer a můžeš si tam rovnou nabrat vodu k večeři.“
Pokračovat ve čtení →
V jedné vsi stál na břehu řeky mlýn, kde s těžkou prací mlynáři pomáhal po mnoho let chytrý oslík. Ale jak šel čas, oslík stárnul a práce udělal každý rok o trochu méně. Nakonec si mlynář řekl, že starý osel je mu už k ničemu, a místo vděku za dlouholetou pomoc vyhnal oslíka ven se slovy: „Zmiz odsud, ty darmojede, beztak už mi nejsi k užitku.“
Pokračovat ve čtení →
V jezeře za městem bydlela vodnická rodina. Máma, táta a pět dětí. Tito vodníci neměli rádi zimu. Tehdy jezero zmrzlo a oni nemohli vycházet ven. Celé dny a noci tedy znuděně seděli ve svém domově a se závistí se zdola dívali, jak na jezeře bruslí děti, jak křičí a jak se smějí.
Pokračovat ve čtení →
Jak si tak malá Hanka vykračovala spolu s tatínkem ze školky k autu, vesele si prozpěvovala. Byla už velká předškolačka.
Pokračovat ve čtení →
V jednom lese žilo mnoho různých zvířátek. Ta spolu chodila do lesní školky a školy, odpoledne spolu běhala po lese a hrála si.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odsud v černém hlubokém lese byla studánka. Její voda byla průzračně čistá. Když stékala po skalce, bylo to, jako by potichounku prozpěvovala. Tahle studánka nebyla obyčejná. Její čarovnou moc znali všichni široko daleko. Zvířátka z celého okolí věděla, že studánce nesmí vyschnout pramen a že musí být čistá. Každý, kdo se z ní pak napil, se rázem uzdravil, ať ho trápil jakýkoli bacil. Nejednou ale měla studánka namále a skoro ztratila svou uzdravovací moc. Stalo se to jedno hezké podzimní odpoledne.
Pokračovat ve čtení →
V jedné vesnici žila jedna žába. Bydlela ve studni, hluboké a studené, ale považovala ji za svůj hrad. Tady si žába skákala a cákala a večer hlasitě kvákala. Byla tu sice sama, ale byla naprosto šťastná. Nemohla pochopit, proč ostatní zvířátka také nechtějí bydlet ve studni. Proto se jim žába často posmívala a chvástala se, že nikdo nemá lepší bydlení než ona. To zase nechápala ostatní zvířátka. Cožpak by někdo z nich chtěl bydlet sám ve studené a temné studni?
Pokračovat ve čtení →