Obyčejný příběh o neobyčejném přátelství

Příběh, který ti budu vyprávět, se stal tuze dávno. Je o holčičce, která zjistila, že přátelství je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Kamarády najdeš tam, kde to nejméně čekáš.

Před několika lety žila u nás ve městě malá holka. Byla vždy veselá a usměvavá a měla plno skvělých nápadů. Nikdy se nenudila. Někdy si hrála na kuchařku, jindy byla průzkumnice svého okolí a do třetice byla třeba odvážná horolezkyně, která zvládla vylézt na každičký strom v zahradě. Měla dlouhé blonďaté vlasy. Často měla vlasy rozpuštěné nebo spletené do dvou copů a obličej ji zdobily krásné hnědé pihy. Protože byla odvážná a zdatná jako indiánka, všichni jí říkali Indi.

Jednou se rozhodla, že na stromě postaví dům. Její kamarádi z města byli někde na prázdninách, a tak pro ně chtěla přichystat překvapení. Těšila se, až přijedou a uvidí, co pro ně postavila. Budou si na stromě hrát a pozorovat okolí. Nejdříve si nanosila dřeva, která našla v lese. Hbitě vylezla na strom a postupně si tam vytáhla i desky. Snažila se je tam upevnit, když vtom jí uklouzla noha a Indi málem spadla z velké výšky.

Na poslední chvíli se zachytila tlusté větve a teď visela vysoko nad zemí. Ze všech sil se držela, ale nedokázala se vzepřít zpátky. Jen se držela a nožičkama kopala ve vzduchu. Už cítila, že jí dochází síly, že se dlouho neudrží… Vtom zaslechla, jak na ni někdo volá: „Neboj se a pusť se, já tě chytím, věř mi.“ Byla to paní, která bydlela kousek od ní.

Indi se s ní nijak zvlášť nebavila. Pouze ji znala jako sousedku, která byla stará asi jako její maminka. Teď stála pod ní a volala na Indi, ať se pustí. Indi měla strach. Bylo to vysoko. Zkoušela se ještě párkrát přitáhnout, aby vyšplhala na strom, ale neměla sílu. Ruce jí po větvi sklouzly a ona letěla dlouho dolů.

Když dopadla, nic se jí nestalo. Paní sousedka ji chytla. Sice teď ležely obě na zemi, ale byly v pořádku. Indi poděkovala a začala vysvětlovat, co tam nahoře dělala. Celou cestu domů šly spolu a povídaly si. Zjistily, že toho mají hodně společného.

Indi pak chodila skoro každý den za paní sousedkou. Hrály spolu hry, chodily na procházky a sousedka malou Indi naučila spoustu věcí. Zažily spolu hodně dobrodružství.

Jednou, když si povídaly na zahradě a stavěly tam ptačí budku, něčemu se začaly moc smát. Už ani nevím čemu. V tu chvíli se Indi podívala na sousedku a řekla: „Mám tě moc ráda, jsem ráda, že jsi mě tehdy chytla, jak jsem padala ze stromu. Netušila jsme, že moje nejlepší přítelkyně může být dospělá osoba a o tolik starší.“

Pak ji srdečně objala. Sousedka jen zavřela oči a pořádně malou Indi stiskla. „Vždycky tě budu chytat, moje milovaná Indiánko. Taky tě mám ráda,“ pošeptala jí do ucha.

Tento příběh je sice obyčejný a je o obyčejné malé holce a obyčejné dospělé sousedce. Ale je o neobyčejném přátelství, které mezi nimi vzniklo a které trvá dodnes. A to vím jistě. Můžeš mi věřit.