O ledním medvědovi

V zemi, kde jsou ledovce a jen samý sníh, žil jeden lední medvěd. Byl to medvěd samotář. Nepotřeboval kamarády ani lední medvědici. Byl spokojený, když bydlel sám. Jezdil po ledových krách, válel se na sněhu a plaval si v ledové vodě. Dělal si, co chtěl, kdy chtěl, a byl šťastný, že se nemusí o nikoho starat. Jednou se ale stalo něco, co ledního medvěda změnilo.

Bylo brzo ráno, sluníčko se pomalu začalo ukazovat a všude kolem se třpytil sníh. Lední medvěd si pochrupkával, když vtom ho začalo něco pod tlapou tlačit. Rozespale otevíral oči, protáhnul se a pohledem sklouzl k místu, kde měl tlapu. Leželo tam vejce.

Medvěd uskočil a nevěřícně si ho prohlížel. Po chvilce se vejce začalo hýbat. Objevila se jedna prasklinka, pak druhá a nakonec se z vejce vyklubal malý tučňák. Koukal se na medvěda a promluvil: „Máma.“

„Ne ne, já nejsem tvoje máma. Já jsem medvědí kluk. Nejsem holka,“ ihned se ohradil medvěd.

„Kuk?“ doptal se tučňák. „Ne kuk, ale kluk. Prostě medvěd,“ vysvětlil medvěd.

„Aha, táta,“ odvětil tučňák.

„Žádný táta. Nejsem tvůj táta. Jsem lední medvěd a ty jsi tučňák. Jak můžu být tvůj táta? To je hloupost. Tvoje vejce musel ke mně asi zanést silný vítr. V noci fučelo,“ vysvětloval mu medvěd. Ale tučňáček se na něj jen koukal a nechápal to.

„Tak víš co? Pojď. Najdeme tvoje rodiče,“ uchopil medvěd tučňáka do svých velkých tlap a vyrazili.

Chodili křížem krážem, hledali snad úplně všude, ale nenašli nikoho. Nikde nikdo. Žádné tučňáky ani stopy ve sněhu. Jen medvěd a malý tučňák. Medvědovi nezbývalo nic jiného, než se o toho malého černobílého prcka postarat.

Po dlouhém hledání rodičů jim vyhládlo. Medvěd připravil jídlo. Když se najedli, unaveně si lehl do svého pelechu. Tučňáček si nesměle přicupital k němu a přitulil se. Velký samotář medvěd nevěděl, co má dělat. Vrtěl se. Doposud byl vždycky sám. Neznal, co to je mít někoho tak blízko. Když se ale na tučňáka podíval, jak se k němu tulí, jak u něj hledá bezpečí, úplně ho to zahřálo. Pocítil něco zvláštního. A hned věděl, že se musí o malého tučňáka postarat.

Dny ubíhaly a medvěd si zvykl nebýt sám. Tučňáka si oblíbil, i když původně nechtěl. Začal ho mít rád. Zažili spolu spoustu legrace a medvěd zjistil, že když se má s kým o radost podělit, je ta radost větší.

Po nějaké době, když už byl tučňák starší, v dálce medvěd někoho zahlédl. Na vodě na velké ledové ulomené kře pluli dva tučňáci. Rozhlíželi se bez ustání do všech stran, jako by něco hledali.

Když připluli blíže k lednímu medvědovi, zeptali se ho: „Dobrý den, před několika měsíci byl v noci moc silný vítr. Dokonce se z toho udělala sněhová bouře. My tehdy měli vajíčko a v něm bylo naše miminko. Snažili jsme se ho chránit, ale vítr byl silnější a vytrhl nám ho. Ztratili jsme ho. Od té doby ho hledáme. Neviděl jsi tady někde opuštěného tučňáka?“

V tu chvíli z domu od ledního medvěda vyšel mladý tučňák. Koukal se na ty dva a nechápal, co se děje. Když se vše vysvětlilo, rodiče byli šťastní, že našli své ztracené mládě. Moc lednímu medvědovi děkovali, že se o něj staral.

Dlouho si pak vyprávěli, jakou urazili cestu, než malého tučňáka našli. On zase vyprávěl, co vše zažil s ledním medvědem. Rodiče tučňáka pochopili, jak velké přátelství mezi jejich synem a medvědem vzniklo. A tak se rozhodli neodjíždět nikam daleko, ale postavit nový dům kousek od medvěda. Samotář od té doby nebyl nikdy sám. A mohl se ze všeho těšit s někým blízkým.