Ten den měla Máša svátek. Dostala od maminky nádherný prstýnek s barevným kamínkem. Moc se jí líbil a hned ho šla ukázat medvědovi.
„Ahoj, medvěde, podívej,“ ukazovala Máša svůj nový šperk, který se na slunci krásně blýskal.
Medvěd spráskl tlapy a usmíval se. Také se mu moc líbil. Až teď si pro samou radost Máša všimla, že medvěd má na tlapách rukavice a natírá plot kolem své chaloupky.
„Jé, ty natíráš! Můžu ti pomoct?“
Medvěd pokýval hlavou a podal Máše druhý štětec a rukavice.
„Ale ten prstýnek si položím, abych si ho nezničila,“ řekla Máša a položila ho na venkovní stůl, kde měl medvěd položenou svoji medovou svačinu.
Dali se do natírání. Ve dvou jim to šlo mnohem rychleji, a tak měli za chvilinku hotovo. Když si ale Máša chtěla vzít prstýnek zpět na ruku, už tam nebyl.
„Můj prstýnek je pryč!“
Medvěd se podíval pod stůl, zda jenom nespadl. A tam to uviděl. Zamručel a ukázal na zem.
„Stopy,“ zaradovala se Máša. Země byla ještě mokrá, jak v noci pršelo, tak se nohy toho zloděje obtiskly do bláta.
„Ale počkat, ty stopy jsou tu dvoje,“ mračila se Máša. A měla pravdu. „Medvěde, zkus obtisknout nohu vedle.“
Medvěd udělal, co mu Máša řekla.
„Bylo to nějaké zvířátko, co má podobnou nohu jako ty. Ale o hodně menší. Má drápky a šlo někam do lesa.“
Medvěd zdvihl palec.
„Ty druhé skoro hnedka končí. Vypravíme se po těch do lesa,“ rozhodla Máša.
Vyrazili po stopách, které je vedly hloubkou lesa. Máša dostala strach.
„Co když vlezeme vlkovi rovnou do tlamy?“
Medvěd zavrtěl hlavou. Obtiskl nohu do bahna vedle cesty a ukázal na obtisk. Pak zavyl jako vlk a zacupital po špičkách.
„Jasně, rozumím. Vlk to není, ten našlapuje na špičky. Ta tlapa je nějakého zvířátka, co chodí na celou tlapku.“
Medvěd přikývl. Ale to už došli na kraj lesa, kde našli několik velkých děr do země. Kolem nich rostla tráva, takže nebylo jasné, do které díry zloděj zalezl.
„Haló, je někdo doma?“ strčila Máša hlavu do první díry. Nikdo se neozval.
„Ťuky, ťuky, ťuk!“ zakřičela do druhé a nacpala hlavu, co nejdál do země to šlo.
„Zase nic. Tak tu třetí,“ povzdechla si zklamaně Máša, ale než se stačila sklonit k díře, vykouknul z té předchozí jezevec.
„Co mi křičíš do domečku?!“
„Promiňte, pane jezevec, ztratil se mi prstýnek. Neviděl jste ho?“
„Já prstýnky nenosím. Hele,“ a ukázal holé tlapky. „A ať už je tu ticho! Spím po obědě.“
Medvěd jen pokrčil rameny. Nu co, tak zkusí ještě ty druhé stopy.
Máša s medvědem se vrátili na zahradu. Medvěd zahýbal ohnutýma rukama, jako kdyby měl křídla.
„Ptačí stopy?“ ptala se Máša. No jasně, čára a zní tři další rozvětvené, to může být jedině pták. „Ale ptáků v lese je. Jak přijdeme na to, který to byl?“
Medvěd ukázal na zem. Muří nožky, obtisknuté v blátě vedle sebe. Medvěd naznačil kroky, zavrtěl hlavou a pak snožmo zaskákal a přikývl.
„Pták nechodil, ale skákal snožmo,“ odvodila Máša a zamyslela se. Pak se ťukla do čela. „Znám jenom jednoho ptáka, který skáče a líbí se mu blyštivé věci. Že mě to nenapadlo hned. Určitě to byla straka!“
Medvěd pokýval hlavou, zvedl prst do výšky a vydal se vpřed do lesa. Máša cupitala za ním. Medvěd totiž věděl, kde straka bydlí, a tak došli až pod vysoký strom. Ve větvích bylo hnízdo, ve kterém seděla straka.
„Strako, ty zlodějko, vrať mi prstýnek,“ volala na ni Máša.
„Tůdle,“ udělala na ni straka dlouhý nos. „Až si pro něj vylezeš.“
Medvěd se rozzlobil, popadl kmen stromu a zakýval jím. Hnízdo i se strakou se rozhoupalo a sklouzlo z větví. Straka se vznesla a vyplašeně odletěla pryč. Hnízdo spadlo na zem a vysypala se z něj celá hrst třpytivých papírků od bonbónů z Vánoc. A mezi nimi byl i Mášin prstýnek.
„Děkuju ti, medvěde, jsi super kamarád. Nebýt tebe, nikdy bych ho nenašla.“
Medvěd jen mávnul packou a pohladil Mášu po vlasech.
„Měla bych ještě jedno přání. Naučíš mě poznávat ještě další stopy zvířátek v lese?“
Medvěd nadšeně přikývnul, vzal Mášu za ruku a šli spolu hledat a poznávat stopičky.
