Štědrý den (Kytice – Karel Jaromír Erben)

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, 
v světnici teplo u kamen; 
v krbu se svítí, stará podřimuje, 
děvčata předou měkký len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku, 
ejhle adventu již nakrátku 
a blízko, blizoučko Štědrý den!

Mílotě děvčeti přísti, mílo 
za smutných zimních večerů; 
neb nebude darmo její dílo, 
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou, 
řekne: Pojď za mne, dívko má, 
budiž ty mi ženkou milovanou, 
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou, 
dej ruku, děvče rozmilé! – 
A dívka, co předla přízi tenkou, 
svatební šije košile.

Toč se a vrč, můj kolovrátku, 
však jest adventu již nakrátku 
a přede dveřmi Štědrý den!“

II

Hoj, ty Štědrý večere, 
ty tajemný svátku, 
cože komu dobrého 
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku, 
kravám po výslužce; 
kohoutovi česneku, 
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví 
od večeře kosti 
a zlatoušky na stěnu 
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina, 
srdce nezadané: 
mně na mysli jiného, 
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem, 
na tom panském stavě, 
stojí vrby stařeny, 
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá 
tajně dolů kývá, 
kde se modré jezero 
pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci, 
při luně pochodni, 
souzený se zjeví 
hoch ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká, 
ani liché vědy: 
půjdu, vezmu sekeru, 
prosekám ty ledy.

I nahlédnu v jezero 
hluboko – hluboko, 
milému se podívám 
pevně okem v oko.

III

Marie, Hana, dvě jména milá, 
panny jak jarní růže květ: 
která by z obou milejší byla, 
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu, 
do ohně by jí k vůli šel; 
pakli se druhá usměje trochu – 
na první zas by zapomněl! –

Nastala půlnoc. Po nebi šíře 
sbor vysypal se hvězdiček 
jako ovečky okolo pastýře, 
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti, 
půlnoc po Štědrém večeru; 
na mladém sněhu svěží stopu znáti 
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko; 
ta druhá stojí podle ní: 
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko, 
jaké tam vidíš vidění?“

„Ach, vidím domek – ale jen v šeře – 
jako co Václav ostává – 
však již se jasní – ach, vidím dvéře, 
ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné, 
klobouk na stranu – znám jej, znám! 
Na něm ta kytka, co dostal ode mne – 
můj milý bože! Václav sám!!“

Na nohy skočí, srdce jí bije, 
druhá přikleká vedle ní: 
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie, 
jaké ty vidíš vidění?“

„Ach, vidím, vidím – je mlhy mnoho, 
všecko je mlhou zatmělé; 
červená světla blýskají z toho – 
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými – 
však mi se rozednívá již: – 
jsou to družičky, a mezi nimi proboha! 
rakev – černý kříž!“

IV

Vlažný větřík laškuje 
po osení mladém; 
sad i pole květovým 
přioděny vnadem; 
zazněla hudba od kostela zrána 
a za ní hejsa! kvítím osypána 
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ 
v kole svatebčanů, 
kabát tmavě zelený, 
klobouk v jednu stranu: 
tak viděla jej v osudné té době, 
tak si ji nyní domů vede k sobě, 
švárnou ženku Hanu.

*

Zašlo léto. Přes pole 
chladné větry vějí. 
Zvoní hrana. Na marách 
tělo vynášejí: 
bílé družičky, planoucí svíce; 
pláč, bědování, trouby hlaholíce 
z hlubokosti znějí: 
Miserere mei!

Koho věnec zelený, 
koho v rakvi kryje? 
Umřela, ach umřela 
panenská lilie! 
Vykvětla, jak by zalívána rosou, 
uvadla, jak by podsečena kosou – 
ubohá Marie!

V

Nastala zima, mráz v okna duje, 
v světnici teplo u kamen; 
v krbu se svítí, stará polehuje, 
děvčata zase předou len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku, 
však jest adventu zase nakrátku 
a nedaleko Štědrý den!

Ach ty Štědrý večere 
noci divoplodné, 
když si na tě vzpomenu, 
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak 
loni pohromadě: 
a než rok se obrátil, 
dvě nám chybí v řadě!

Jedna, hlavu zavitou, 
košiličky šije; 
druhá již tři měsíce 
v černé zemi hnije, 
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak, 
jako dnes a včera: 
a než rok se obrátí – 
kde z nás bude která?

Toč se a vrč, můj kolovrátku, 
všecko ve světě jen na obrátku 
a život lidský jako sen!

Však lépe v mylné naději sníti, 
před sebou čirou temnotu, 
nežli budoucnost odhaliti, 
strašlivou poznati jistotu!“

Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru