Jak se princezna Kristýna vrátila a staly se z nás kamarádky

princezna-kristyna
6 min. čtení

Asi jste zvědaví, jak to bylo dál s princeznou Kristýnou, která od nás uraženě odešla. Maminka říkala, že se určitě brzy vrátí. A to se taky stalo. Ale hezky popořádku.

„To neuvěříte, co se tady děje!“ vyhrkla na nás hned místo pozdravu, „Potuluje se tu po okolí děvče a tvrdí, že je princezna. Obchází jeden dům za druhým a dožaduje se kočáru s kočím, aby ji odvezl do nějakého království. Jedna rodina ji nakonec nechala u sebe přespat, ale ráno ji zase rychle poslali pryč. Prý se chovala hrozně. Jen rozkazovala, nic jí nebylo dost dobré, nic se jí nelíbilo. Podle mě měli zavolat policii nebo sanitku, ta holka je určitě blázen. Ještě aby tak někde něco vyvedla.“

S maminkou jsme se na sebe podívaly. Než stihla maminka něco říct, dala jsem se do vysvětlování sama: „Víte, ona je to opravdu princezna. Jmenuje se Kristýna. Byla zakletá v žábu a já jsem ji vysvobodila. Jenomže kvůli svému chování se nepohodla s mými rodiči, tak od nás odešla. Šla hledat odvoz domů za svým královským tatínkem.“

Paní sousedka na mě nejdřív vytřeštila oči. Pak se usmála, pohladila mě po hlavě a říká mamince: „Ta dětská představivost nezná mezí.“

Maminka na mě čtverácky mrkla jedním okem. „Jenomže to je náhodou pravda,“ zpražila sousedku, „je to přesně tak, jak říká Mája. Nemusíte se Kristýny vůbec bát. Vyřídilku sice má, ale to je tak asi všechno. Je v našem světě ztracená, tak je zoufalá a chová se jako malé dítě. Pochybuju, že by někde něco závažného vyváděla.“

Sousedce spadla brada skoro až ke kolenům. Maminka se s ní rozloučila, že už musíme jít domů. Paní tam ještě dlouho stála a nevěřícně za námi hleděla s vykulenýma očima a otevřenou pusou.

„Tak teď budeme po celé vesnici za blázny my,“ pronesla maminka a obě jsme se rozesmály. Zvesela jsme došly domů. Sotva jsme za sebou zabouchly dveře, ozvalo se klepání.

„No to je mi ale překvapení,“ otevřela dveře maminka. Za dveřmi stála Kristýna, která však  už vůbec nevypadala jako princezna. Byla celá střapatá, umouněná, z vlasů jí trčela sláma. Na sobě měla stále maminčiny šaty, ve kterých odešla, jen byly zválené a dole umazané od bláta. Vypadala žalostně, pofňukávala, její pohrdavost byla tatam. Mně i mamince začalo být princezny líto. Pozvaly jsme ji dál.

Kristýna se vykoupala, učesala, maminka jí dala čisté šaty – nebyly už tak princeznovské, ale Kristýna kupodivu nic nenamítala. Po obědě se uklidnila a povyprávěla nám, co se dělo po jejím odchodu od nás.

Pokoušela se najít pomoc v několika domech, které vypadaly na větší hospodářství. Myslela si, že v nich najde kočár s koňmi hodný vznešené princezny a ochotného kočího, který ji dopraví domů. Nejenže nic takového nenašla, ale všude ji okamžitě vyhodili, když se začala rozčilovat a poroučet, že je přece princezna a je třeba jí vyhovět. Pak narazila na jednu rodinu s malými dětmi. Děti byly nadšené, stejně jako předtím já, že k nim zavítala princezna, rodina ji tak u sebe nechala přes noc. Ráno se ovšem přihodilo něco podobného jako u nás, rodiče ztratili s princeznou trpělivost, takže musela putovat dále.

Bohužel, jak už to na vesnici chodí, vše se velice rychle rozkřiklo. Kristýně už potom nikdo ani neotevřel. Potloukala se hladová a unavená kolem. Když přišel večer, dostala strach, protože princezny jako ona nejsou samy po tmě venku zvyklé. Přes pole se vkradla do nejbližší stodoly a tam přenocovala. Moc toho teda nenaspala. Ve stodole pořád něco šustilo, z okolí k ní doléhalo štěkání psů, bučení krav a všelijaké jiné zvuky. S východem slunce a kokrháním kohoutů se vyplížila ze stodoly a dala se na cestu zpět k našemu domu. Trvalo jí to celé dopoledne, než se ve svých střevíčkách po poli a lesem doplahočila až k nám.

„Měli jste pravdu,“ zakončila vyprávění, „ve vašem světě není pro princezny místo.“

„V našem světě je místo pro každého. I pro princezny,“ pověděla maminka, „jen lidi prostě nevychází s těmi, kdo se chovají povýšeně. Řekla bych, že i ve tvém královstvím ses s každým nedomluvila.“

Kristýna se zamyslela: „To je asi pravda. Možná proto jsem nikdy neměla žádné kamarády a nikdo na zámku se mnou nechtěl trávit moc času. Nejspíš bych se tam neměla ani vracet,“ usoudila a dala se do pláče.

„Tak to zas ne,“ namítla maminka, „a co tvůj tatínek? Víš, jak se musí trápit, když neví, kde jsi a co s tebou je? Vždyť ses změnila. Jen to musíš lidem ukázat. Brzy se na tebe budou dívat jinak, uvidíš.“

Maminka zavolala tatínkovi do práce a vysvětlila mu, co se děje. Společně se dohodli, že prozatím necháme Kristýnu u nás. Ta byla neskonale šťastná: „Ani nevíte, jak moc jsem vám vděčná. Omlouvám se, jak jsem se předtím chovala. Májo, budeš moje první opravdová kamarádka?“

„No jasně!“ vykřikla jsem nadšeně, „Ukážu ti svoje princeznovské šatičky a můžeme si potom hrát na princezny spolu.“

Zase jsem měla radost, že máme doma skutečnou princeznu. Tahle vyměněná Kristýna byla o dost lepší než ta původní.

„Tak to bychom měly,“ ozvala se maminka, „teď nás ale čeká důležitý úkol. Musíme přijít na to, ze které pohádky k nám Kristýna vlastně přišla a jak ji tam dostaneme zpátky.“

Vůbec to nebyl tak snadný úkol, jak se mi zprvu zdálo. Naštěstí už máme s maminkou s detektivní prací zkušenost – pamatujete na sněhuláka Alberta? Rozlouskly jsme jeho případ, takže věřím, že zvládneme i tohle a všichni se šťastného návratu princezny Kristýny domů brzy dočkáme.

4.5/5 - (4 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..