Byl zrovna začátek podzimu a na stromech dozrávala jablka. Anička procházela sadem a mlsně se rozhlížela, kde by si jablíčko mohla utrhnout. Jenže všechna byla příliš vysoko.
Pokračovat ve čtení →O červených jablíčkách
Bára S.
O odvážném autíčku
Ve velkém městě plném domů, silnic i lidí, žilo červené autíčko. To autíčko bylo odvážné. Celé dny s větrem o závod jezdilo ulicemi, závodilo s ostatními autíčky, nedbalo při tom na dopravní předpisy, a dokonce nedávalo ani trochu pozor, aby snad někomu neublížilo. Bylo to autíčko z pořádně tvrdého plechu, a tak se mu nikdy nic nestalo.
Pokračovat ve čtení →Kdo to bydlí v dutině?
Každý den chodila Anička do lesa. Procházela se po mechu, povídala si se stromy, sbírala houby na polévku a šišky do kamen. Znala každou pěšinku, každé borůvčí i každý kořen. Myslela si, že ji vůbec nic nemůže překvapit. A přece!
Pokračovat ve čtení →O rose na pavučině
Anička sice chodila do školy ráda, ale prázdniny byly přece jenom lepší. Místo balení aktovky vyběhla Anička každé ráno do sadu nad domem, poskakovala bosa v orosené trávě a zdravila se se svými zvířecími kamarády. Dobře je všechny znala.
Pokračovat ve čtení →Kdo to houká?
Každý večer před usnutím Anička, holčička z chaloupky v lese, natahovala uši, aby zaslechla co nejvíc zvuků z venčí. V postýlce se nebála, ale ven by za tmy nešla ani za nic. Vždycky když vyšel měsíc totiž slýchala otevřeným oknem podivné houkání. Znala pohádky o hejkalech a jiných strašidlech a představovala si hrůzostrašné noční příšery, které běhají po lese a houkáním straší lidi, kteří by se snad odvážili zůstat venku po setmění.
Pokračovat ve čtení →O rozcuchané princezně
Na velikém zámku uprostřed lesů žila princezna. Určitě měla nějaké krásné princeznovské jméno. Všichni na ni ale pokřikovali Rozáro. Měla dvě sestry. Ty chodily na plesy, na procházky do parku, plavily se na loďce po jezeře, zkrátka dělaly všechny ty zábavné věci, které mladé princezny dělávají. Rozára také chtěla chodit na plesy a plavit se za slunečných dní v zámeckém parku po jezeře. Nikdo ji ale nikdy nikam nepozval.
Pokračovat ve čtení →O dinosaurovi, který neměl kamarády
Vilda byl malý dinosauří kluk. Byl celý zelený, jen na hlavě měl dva žluté růžky. Každý mu trčel na jinou stranu. Vilda celé dny běhal venku. Často potkával skupinku dinosauřích kluků hrajících fotbal. Běžel vždycky k nim, míč jim vzal a začal s ním běhat a kopat si do brány.
Pokračovat ve čtení →